„Nu dobrá, a kdosty?”
„Té síly díl jsem já, jež chtíc vždy páchat zlo vždy dobro vykoná.”
V dusném jarním podvečeru se vynořili na Patriarchových rybnících dva muži. První byl asi čtyřicátník malé postavy, v šedavém obleku, vykrmený proplešatělý brunet. V ruce žmoulal kvalitní klobouk smáčknutý na placku a jeho hladce vyholený obličej rámovaly nepřirozeně velké brýle s černou kostěnou obroučkou. Druhý byl ramenatý, nazrzlý, střapatý mládenec v kostkované čepici posunuté do týla, v pestré košili, bílých pomačkaných kalhotách a černých sandálech. První nebyl nikdo jiný než Michail Alexandrovič Berlioz, redaktor objemného literárního časopisu a předseda výboru jedné z největších moskevských literárních organizací, krátce zvané MASOLIT (Masová organizace literátů), jeho mladý průvodce pakbásník Ivan Nikolajevič Potápka, píšící pod pseudonymem Bezprizorný. Sotva zapadli do stínu nesměle rašících lip, vrhli se ze všeho nejdřívk pestře pomalovanému stánku s nápisem „Pivo, limonáda”. Ach ano, zde musíme upozornit na první zvláštnost toho neblahého májového večera. Nejen kolem stánku, ale dokonce ani v celé aleji, která vedla souběžně s Malou Bronnou, nebylo živé duše. V době, kdy se zdálo, že člověk doslova nemůže dýchat, a kdy slunce po tom, co rozžhavilo Moskvu, se kutálelo v suchém bezvlažném kouřmu kamsi za Sadový okruh, nikdo nepřišel pod lípy a nesedl si na lavičku; alej byla liduprázdná. „Jednu minerálku,” požádal Berlioz.
„Minerálka není,” odsekla bůhvíproč uraženě prodavačka.
„A pivo máte?” zasípal Bezprizorný.
„Pivo přivezou k večeru,” odbyla ho žena.
„A co tedy máte?” zajímal se Berlioz.
„Oranžádu, ale je teplá,” řekla žena.
„Proboha, sem s ní!”
Oranžáda se bohatě žlutě rozpěnila a ve vzduchu to zavonělo jako v kadeřnictví. Literáti se napili a hned začali škytat. Zaplatili a uvelebili se na lavičce čelem k rybníku a zády k Malé Bronné. Vtom se přihodila druhá zvláštnost, která se týkala výhradně Berlioze. Narázpřestal škytat, srdce se mu rozbušilo a na okamžikse kamsi propadlo. Po chvilce se vrátilo na místo, ale jako by se v něm uhnízdila jakási tupá jehla.
Navíc Berliozpocítil bezdůvodný, ale taksilný strach, že by nejraději vzal nohy na ramena a pelášil z Patriarchových rybníků. Smutně se rozhlédl kolem; nechápal, co ho takpoděsilo. Zbledlý si utřel kapesníkem čelo a mudroval: Co se to se mnou děje? To se mi ještě nestalo. Srdce zlobí… Asi jsem přetažený… Nejspíš je nejvyšší čas na všechno se vykašlat a marš do Kislovodska… Vtom zpozoroval, jakmu před očima houstne rozžhavený vzduch a z něho se vynořuje muž podivného vzezření, jakoby utkaný ze vzdušných par. Na malé hlavě měl posazenou žokejskou čapku a byl oblečen do krátkého průsvitného kostkovaného sáčka… Neznámý měřil sáh, ale byl úzký v ramenou a neuvěřitelně hubený, a tvářil se — uštěpačně. Berliozůvživot plynul klidně a spořádaně, takže redaktor nebyl na neobyčejné jevy zvyklý. Zbledl ještě víc, vytřeštil oči a zmateně si pomyslel: Není možná! Ale bohužel bylo to tak. Dlouhý průhledný muž se před ním kymácel ze strany na stranu a nedotýkal se přitom země.
Berliozzděšením zavřel oči. Když je znovu otevřel, viděl, že je po všem. Přelud se rozptýlil, kostkovaný chlapíkzmizel a současně tupá jehla vyklouzla ze srdce. „Fuj tajksl!” ulevil si. „Představsi, Ivane, divmě z toho horka neranila mrtvice! Dokonce jsem měl něco jako halucinaci… Pokusil se o úsměv, ale jeho oči dosud vzrušeně těkaly a ruce se mu třásly. Přesto se pozvolna uklidňoval, ovíval se kapesníkem a pakprohodil veseleji: „No prosím…,” a pokračoval v hovoru, přerušeném pitím oranžády. Jakse později ukázalo, rozhovor se točil kolem Ježíše Krista. Redaktor totiž požádal básníka, aby napsal velkou protináboženskou poému do příštího čísla jeho časopisu.
Bezprizorný poému napsal, dokonce v rekordním čase, ale bohužel Berlioze ani v nejmenším neuspokojovala. Autor vykreslil hlavní postavu Ježíše Krista těmi nejčernějšími barvami, a přesto by měl podle redaktorova názoru celé dílo od základu přepsat. Berliozprávě pronášel obsáhlou přednášku o Ježíšovi, aby zdůraznil hlavní chybu, které se básníkdopustil.
Těžko říct, co vlastně autora zradilo — snad jeho vlastní fantazie, nebo naprostá neznalost zpracovávaného tématu.
