Mlhoviny v Andromedě полностью

Ještě neskončilo první časopisecké vydání tohoto románu, když kolem naší planety začaly kroužit umělé družice.

Tváří v tvář nezvratné skutečnosti si člověk s radostí uvědomuje, že myšlenky, vložené do základu románu, jsou správné.

Dalekosáhlá fantazie v technickém pokroku lidstva, víra v nepřetržité zdokonalování a v jasnou budoucnost rozumně organizované společnosti — to všechno viditelně a důrazně potvrzují signály malých měsíců. Neuvěřitelně rychlé splnění jednoho ze snů „Mlhoviny v Andromedě“ staví přede mne otázku, nakolik správně se mi podařilo v románě vystihnout historickou perspektivu skutečnosti? Už během psaní jsem pozměnil dobu děje a přiblížil ji víc k naší epoše. Z počátku se mi zdálo, že gigantická přestavba celé planety a života, kterou v románě popisuji, nedá se uskutečnit dřív než za tři tisíce let. Přihlížel jsem k celkové historii lidstva, ale nedocenil jsem dostatečně zrychlené tempo technického pokroku, a zejména obrovské možnosti a prakticky neomezenou moc, kterou dá lidstvu komunistická společnost.

Při dokončování románu jsem původní časový odstup zkrátil na tisíc let. Ale vypuštění umělých družic Země napovídá, že události, které v románu líčím, mohly by se uskutečnit ještě dříve. Proto jsem přesná data neurčoval a nechal čtenáři na vůli, aby si je umístil do doby, která odpovídá jeho představě o budoucnosti.

Zvláštností románu, již možná čtenář hned nepochopí, je značné množství vědeckých termínů, pojmů a informací. Nestalo se to nedopatřením, nebo proto, že bych nechtěl vysvětlit složité formulace. Ale domníval jsem se, že jen tak mohu dát dobový kolorit rozhovorům a jednáním lidí v budoucnosti, kdy věda hluboko pronikne do jejich myšlení, představ a jazyka.

I. Jefremov

Od stropu se odráželo matné světlo a škály přístrojů v jeho záři připomínaly galérii portrétů. Kulaté vypadaly potměšile, příčně oválné se rozplývaly v drzé samolibosti a hranaté ztuhly v tupé jistotě. Dojem ještě posilovala temně modrá, blankytná, oranžová a zelená světélka, která blikala uvnitř.

Uprostřed vypouklého pultu vynikal široký šarlatový ciferník. Před ním se v nepohodlné pozici skláněla dívka. Zapomněla, že vedle stojí křeslo, a přiblížila hlavu ke sklu. Rudý přísvit učinil mladou tvář starší a tvrdší, vyznačil ostré stíny kolem plných rtů a zaostřil mírně zvednutý nos. Široké tažené obočí úplně zčernalo a dodalo očím zasmušilý, rezignovaný výraz.

Tichou píseň chronometrů přerušilo nehlučné kovové cvaknutí. Dívka sebou trhla, napřímila se, založila dozadu štíhlé paže a rovnala si unavená záda.

Vzadu klaply dveře, objevil se veliký stín a změnil se v člověka s úsečnými, přesnými pohyby. Zaplálo zlatožluté světlo a dívčiny husté, temně rusé vlasy doslova zajiskřily. Zahořely i její oči, když je s obavami a obdivem upřela na příchozího.

„Vy jste neusnul? Nespat sto hodin…!“

„Dávám špatný příklad?“ zeptal se vstupující muž bez úsměvu, ale vesele. V hlase mu proskakovaly vysoké kovové tóny, které jako nýty spojovaly jeho řeč.

„Všichni ostatní spí,“ nesměle prohodila dívka, „…a nic nevědí,“ dodala tlumeně.