Neměl jsem žádné věci, ani plášť. Říkali, že je to zbytečné. Dovolili, abych si ponechal svůj černý svetr: ujde. Ale košili jsem si vybojoval. Prohlásil jsem, že si budu odvykat postupně. Již v uličce pod trupem letadla, kde jsme stáli, podal mi Abs ruku se shovívavým úsměvem.
„Tak dávejte pozor…“
Nezapomněl jsem na to. Nerozdrtil jsem mu prsty. Byl jsem naprosto klidný. Chtěl ještě něco říci. Ušetřil jsem mu to tím, že jsem se obrátil, jako bych nic nezpozoroval, a vystoupil po schůdcích do letadla. Letuška mě vedla mezi řadami křesel až úplně dozadu. Nechtěl jsem samostatné oddělení. Přemýšlel jsem, zdali ji předem upozornili. Křeslo se nehlučně otevřelo. Upravila opěradlo, usmála se na mě a odešla. Usedl jsem. Podušky propastně měkké, jako všude. Opěradla tak vysoká, že jsem stěží viděl na ostatní spolucestující. Barevnost ženských šatů už jsem přijímal bez výhrad, ale muže jsem stále nesmyslně podezříval, že jsou v maškarním kostýmu, a stále jsem tiše doufal, že uvidím někoho oblečeného normálně. Ubohý reflex. Lidé se rychle usazovali, nikdo — ani ženy — neměl zavazadla. Aktovky nebo balíčky také ne. Jako by bylo více žen. Přede mnou — dvě mulatky v papoušcích kožíšcích, s naježenými peříčky, zřejmě teď vládla taková ptačí móda. Pak jacísi manželé s dítětem. Po oslnivých selenoforech nástupišť a tunelů, po nesnesitelně křiklavé fosforeskující vegetaci ulic připadalo mi světlo klenutého stropu málem jako záření. Položil jsem ruce na kolena, nějak mi překážely. Všichni už seděli. Osm řad šedých křesel, pryskyřičná vůně, ticho umlkajících rozhovorů. Čekal jsem na oznámení startu, na nějaké signály, na rozkaz zapnout pásy, ale nic se nestalo. Po matovém stropě se odpředu dozadu rozběhly nezřetelné stíny, jako siluety ptáků vystřižených z papíru. Co u sta hromů mají s těmi ptáky — pomyslil jsem si bezradně. Znamená to snad něco? Byl jsem celý zdřevěnělý, jak jsem napínal pozornost, abych neprovedl něco nevhodného. Trvá to již čtyři dny. Od prvého okamžiku. Pořád jsem zůstával pozadu za vším, co se dělo, a ustavičná snaha pochopit jakoukoli rozmluvu, situaci, změnila mé napětí v pocit ohavně podobný zoufalství. Byl jsem přesvědčen, že ostatní prožívají totéž, ale nemluvili jsme o tom, ani když jsme zůstávali sami. Dělali jsme si pouze vtipy ze své robustnosti, z toho nadbytku sil, který nám zůstal; ostatně, zpočátku jsme se museli skutečně hlídat. Když jsem chtěl vstát, vylétl jsem ke stropu. A každá věc, kterou jsem vzal do ruky, mi připadala jako z papíru, prázdná. Ale rychle jsem se naučil ovládat vlastní tělo. Na přivítanou jsem už nikomu nerozmáčkl ruku. To bylo prosté. Bohužel nejméně důležité.
Můj soused zleva, opálený tlouštík, s neobyčejně jiskřivýma očima (možná od kontaktních čoček), zničehonic zmizel — jeho křeslo se totiž po stranách rozrostlo, boky se vytáhly vzhůru a spojily v jakýsi vejcovitý kokon. Ještě několik osob zmizelo v takových kabinách. Připomínaly nabobtnalé sarkofágy. Co v nich dělali? Ale s takovými věcmi jsem se setkával na každém kroku a snažil jsem se, abych se na ně netvářil hloupě, pokud se nevztahovaly přímo na mě. Zvláštní bylo, že lidi, kteří vyvalovali oči na nás, když se dověděli, co jsme zač, bral jsem celkem lhostejně. Jejich ohromení se mě málo týkalo, přestože jsem si ihned uvědomil, že v něm není ani špetka obdivu. Nesnesitelní byli spíše ti, kteří se o nás starali — pracovnici Adaptu. Mně byl nejprotivnější, pochopitelně, doktor, Abs, protože se mnou zacházel jako lékař s nenormálním pacientem a předstíral, ostatně docela úspěšně, že má co dělat s člověkem téměř docela normálním. Kde to už nebylo možné — vtipkoval. Jeho bezprostřednosti a žoviálnosti jsem měl zrovna po krk. Kdybychom se obrátili s otázkou na náhodného mimojdoucího, byl by prohlásil (jak jsme byli přesvědčeni) o mně nebo Olafovi, že jsme mu podobni. Podivní jsme pro něho nebyli my sami, ale naše dřívější osudy — ty byly nezvyklé. Naproti tomu doktor Abs, jako každý pracovník Adaptu, věděl nejlépe, že jsme opravdu jiní. Ta odlišnost nebyla vyznamenáním, ale praobyčejnou překážkou při dorozumění, při nejprostší výměně slov, ale kdyby jen to, i při otevírání dveří, protože kliky zmizely, tuším, asi tak před padesáti šedesáti lety.
