První planeta smrti полностью

Jedna po druhé se mu na rty draly běžné lži, které si zvykl říkat, ale odvrhl je. Proč se namáhat lhaním dívce, které je zcela lhostejné, jestli jsi chudák nebo pán. Pro ni existovaly pouze dva druhy lidí v galaxii: Pyrrané a ti ostatní. Uvědomil si, že poprvé od doby, kdy opustil Porgorstorsaand, říká někomu o svém původu pravdu.

„Moje rodná planeta? Ta je asi nejstaromódnější, nejnezajímavější a nejméně perspektivní ze všech ve vesmíru. Člověku se až nechce věřit, jak může zdegenerovat planeta, která je převážně zemědělská, kastovnická a naprosto spokojená se svou nudnou existencí. Ne že se tam nic nemění — ale nikdo nic měnit nechce. Můj otec byl sedlák a já jsem se měl stát taky sedlákem — kdybych dal na rady těch, kteří byli starší a moudřejší než já. Bylo nemyslitelné, a taky zakázané, abych dělal něco jiného. A všechno, co jsem chtěl dělat, se příčilo zákonům. Číst jsem se začal učit, až když mi bylo patnáct — z jedné knihy ukradené ze školy pro urozené. Pak už cesta zpátky neexistovala. V devatenácti, kdy jsem se dostal na palubu cizí obchodní lodě jako černý pasažér, měl jsem za sebou přestupky snad proti všem zákonům na planetě. Opustit rodnou planetu bylo pro mě jako dostat se z vězení.”

Při té myšlence potřásla Meta hlavou. „Takové místo si prostě nedokážu představit. Ale určitě by se mi tam nelíbilo.”

„O tom jsem přesvědčen taky,” usmál se Jason. „Jakmile jsem se tedy ocitl v kosmu, bez počestné kvalifikace a vzdělání, dělal jsem chvíli to a chvíli ono. V našem technologickém věku jsem byl zcela ztracen. Jo, mohl jsem možná udělat štěstí v nějaké armádě, jenže neumím dobře plnit rozkazy. Avšak kdykoli jsem hrál hazardní hry, hrál jsem úspěšně, a postupně mě to prostě do hraní vtáhlo. Lidé jsou všude stejní, takže jsem se tak mohl dobře živit, kdekoli jsem se ocitl.”

„Vím, co míníte, když říkáte, že jsou lidé stejní, ale oni jsou velmi různí,” namítla. „Nevyjadřuju se moc jasně, že? Chci tím říct, že u nás vím, co lidé udělají a současně proč to udělají. Lidi na všech ostatních planetách skutečně jednají podobně, jak jste říkal, ale a se snažím, jak chci, nedokážu pochopit proč. Tak například, já ráda ochutnávám něco z místní kuchyně, když přistaneme na nějaké planetě, a jestli je čas, vždycky si něco dám. U každého kosmodromu jsou bary a restaurace, a tak někam tam zajdu. A vždycky mám potíže s muži — chtějí mi koupit něco k pití, držet mě za ruku.”

„No, dívka, která do těch kosmodromových lokálů jde sama, musí předpokládat, že u mužů vzbudí zájem.”

„To všechno vím,” řekla. „Jenže nechápu, proč neslyší, když jim říkám, že nemám zájem a aby odešli. Většinou se jenom zasmějou a přitáhnou si židli. Ale zjistila jsem, že jedno na ně platí všude. Řeknu jim, že jim zlomím ruku, jestli mě nepřestanou obtěžovat.”

„Odradí je to?” zeptal se Jason.

„Ne, samozřejmě, že ne. Ale až jim tu ruku zlomím, odejdou. A pak už mě nikdo z ostatních neobtěžuje. Člověk se musí tolik rozčilovat, a jídlo je většinou mizerné.”

Jason se neusmál. Zejména, když si uvědomil, že tato dívka by mohla zlomit ruku každému kosmodromovému individuu v galaxii. Představovala zvláštní směs naivity a síly, byla jiná než kdokoli, koho kdy potkal. Znovu si řekl, že musí navštívit planetu, která rodí takové lidi, jako je ona a Kerk.

„Řekněte mi něco o Pyrru,” požádal. „Co vede vás a Kerka k tomu, že tak samozřejmě předpokládáte, že klesnu mrtev k zemi, ihned jak přistaneme? Jaká ta planeta je?”

Nyní se z jejího obličeje vytratil veškerý hřejivý výraz. „To vám říct nemohu, to musíte vidět a poznat sám. Poté, co jsem poznala některé jiné světy, vím jen tolik, že se Pyrrus nepodobá ničemu, co jste vy, galaktičtí lidé, kdy poznali. Ani tomu neuvěříte, dokud nebude příliš pozdě. Slíbíte mi něco?”

„Ne”, odpověděl. „Aspoň dokud neuslyším, co mám s1íbit, a nerozhodnu se.”

„Zůstaňte na lodi, až přistaneme. Na palubě budete poměrně v bezpečí, a já během několika týdnů poletím s nákladem.”

„Nic takového neslíbím. Odejdu, až budu chtít odejít.” Jason věděl, že pro to, co řekla, má určitě nějaký důvod, ale nelíbila se mu její samozřejmá nadřazenost.

Meta dokončila programování skoku, aniž cokoli poznamenala. V místnosti zavládlo napětí, které jim bránilo hovořit.

Znovu se s ní setkal až příštího lodního dne, a to zcela náhodou. Seděla v astronavigační kopuli, a když vstoupil, vzhlížela na černou oblohu vyplněnou jiskrami při skoku. Bylo to poprvé, co se s ní setkal, když měla po službě a na sobě něco jiného než kombinézu. Teď jí k tělu lnuly tenké a slabě se lesknoucí dlouhé šaty.

Usmála se na něho. „Hvězdy jsou tak nádherné. Pojďte se podívat.” Jason se postavil těsně k ní a vzhlédl. Podivné geometrické obrazce na obloze, zkreslené skokem, až příliš dobře znal, avšak stále ho fascinovaly. Dnes dokonce ještě víc než to. O ten vzrušující rozdíl se v tichu potemnělé kopule přičinila Metina blízkost. Její na stranu nakloněná hlava mu téměř spočívala na rameni, koruna jejích vlasů mu zčásti zakrývala oblohu, příjemná vůně z ní mu vnikala do chřípí.