Studie v šarlatové полностью

Po promoci na londýnské universitě odjel jsem roku 1878 do Netley na školení vojenských chirurgů. Když školení skončilo, přidělili mne k Pátému northumberlandskému střeleckému pluku jako pomocného chirurga. V té době byl pluk posádkou v Indii, než jsem však k němu dorazil, vypukla druhá afgánská válka. Když jsem přistál v Bombaji, dozvěděl jsem se, že můj útvar prošel průsmyky a že hluboko pronikl na nepřátelské území. Ještě s několika důstojníky, kteří byli na tom stejně jako já, jsem se pustil za svým plukem a šťastně jsme se dostali do Kandaháru. Tam jsem našel svůj pluk a ihned jsem se ujal svých nových povinností.

Válka vynesla mnohým slávu a povýšení, pro mne však byla neštěstím. Přeložili mě k berkshirskému pluku a s ním jsem prodělal osudnou bitvu u Maiwandu. Byl jsem raněn do ramene, nepřátelská kulka mi roztříštila kost a zavadila o tepnu pod klíční kostí. Nebýt věrnosti a odvahy mého sluhy Murraye, který mě přehodil přes hřbet soumara a šťastně mě dopravil k britským předním strážím, byl bych se dostal do rukou krvelačných Gházů.

S mnoha raněnými mne převezli, vyčerpaného a zesláblého, do nemocnice v Péšávaru. Když jsem se zotavil do té míry, že jsem se mohl projít po pokoji, a dokonce si trochu posedět na verandě, doslal jsem těžkou střevní chorobu. Několik měsíců pochybovali, že se uzdravím, a když jsem se začal uzdravovat, byl jsem tak zesláblý a vyhublý, že lékaři rozhodli, že se musím okamžitě vrátit do Anglie. Dopravili mě na vojenskou loď „Orontes“ a za měsíc jsem přistál v Portsmouthu se zdravím nadobro zničeným. Dobrotivá vojenská správa mi laskavě doporučila, abych se snažil během příštích devíti měsíců svůj zdravotní stav pokud možno zlepšit.

V Anglii jsem neměl příbuzné, byl jsem tedy volný jak ten pták — pokud mi to ovšem dovoloval můj žold, který činil jedenáct a půl šilinku denně. Za těchto okolností mě to přirozeně táhlo do Londýna, do té velké stoky, která do sebe vtahuje neodolatelnou silou všelijaké ty povaleče a lenochy z celé britské říše.

V Londýně jsem nějaký čas bydlel v hotelu na Strandu, vedl jsem pohodlný, bezvýrazný život, a peníze, které jsem měl, jsem utrácel s mnohem větší bezstarostností, než jsem si mohl dovolit. Můj finanční stav se den ode dne horšil a já jsem si brzo uvědomil, že mně nezbývá než hlavní město opustit a žít někde na venkově nebo úplně změnit způsob života. Zvolil jsem si druhou možnost a začal jsem uvažovat o tom, že opustím hotel a že si najdu skromnější a lacinější bydlení.

Toho dne, kdy jsem dospěl k tomuto rozhodnutí, mi někdo před restaurací Criterion poklepal na rameno. Otočil jsem se. Byl to mladý Stamford, který se mnou sloužil v jedné nemocnici. Dovedete si představit, jak příjemně je osamocenému člověku, když v tom londýnském labyrintu uvidí známou tvář. Se Stamfordem jsme se nikdy nepřátelili, teď jsem ale byl velmi rád, že jsem se s ním setkal. Zdálo se, že i on je šťasten, že mě vidí. Z přemíry radosti jsem ho pozval, aby se mnou poobědval v Holbornu. Souhlasil, odjeli jsme tam tedy drožkou.

„Co se to s tebou stalo, Watsone?“ zeptal se s neskrývaným údivem, když naše drožka drkotala přeplněnými londýnskými ulicemi. „Hubený jsi jako lunt a v obličeji taky nevypadáš nejlíp.“

Během jízdy jsem mu vylíčil, co jsem všechno zažil.

„Chudáku,“ politoval mne, když vyslechl mé vyprávění. „A co chceš dělat?“

„Hledám byt,“ odpověděl jsem. „Snažím se sehnat trochu slušný byt za rozumnou cenu. Myslím, že to nebude tak jednoduché.“

„To je zvláštní,“ řekl Stamford, „dnes jsi už druhý, kdo se mnou mluví na stejné téma.“

„Kdo byl ten první?“ zeptal jsem se.

„Člověk, který pracuje v nemocnici v chemické laboratoři. Dnes ráno si mi stěžoval, že nemůže najít nikoho, kdo by si s ním vzal napolovic krásný byt, který našel. Pro něj je ten byt příliš drahý.“

„Propánakrále!“ vykřikl jsem. „Jestli opravdu hledá někoho, kdo by s ním chtěl bydlet a platit polovinu činže, lepšího, než jsem já, si nevybere. Raději bych bydlel s někým než sám.“

Mladý Stamford se na mě přes sklenku s vínem podíval, jako by mé chtěl varovat.

„Ty ještě neznáš Sherlocka Holmese,“ řekl. „Možná že by se ti jako spolubydlící nelíbil.“

„Co je na něm špatného?“

„Ach, neřekl jsem, že je na něm něco špatného. Má trochu divné nápady — vášnivě se zajímá o některé vědní obory. Pokud vím, je to docela slušný člověk.“

„Snad nestuduje medicínu?“ zeptal jsem se.

„Ne. Vůbec nevím, co chce dělat. Myslím, že se dobře vyzná v anatomii a je prvotřídní chemik. Ale pokud vím, medicínu nikdy systematicky nestudoval. Jeho studium je velmi povrchní a výstřední, ale nashromáždil mnoho neobyčejných vědomostí, které by asi udivily i jeho učitele.“

„Neptal ses ho nikdy, nač to všechno potřebuje?“