Nekonečně pomalu se nad ním začala objevovat obloha, víc a víc, a pomaleji a pomaleji, jak mu ubývalo sil. Když se konečně dostal nohama ke hraně komína, neměl sílu, aby se vytáhl přes okraj. Několik vteřin odpočíval, zhluboka se nadechoval a narovnával nohy. Pak se zkroutil a pevně sevřel drobící se okraj skály. Na okamžik tam visel — ani nepadal, ani se nedokázal vytáhnout z komína ven. Pak se nesmírně pomalu natáhl a pomocí do krve rozedřených prstů se vytáhl z komína a zůstal vyčerpaně ležet na šikmém vrcholu věže.
Vrcholek byl překvapivě malý, to poznal, i když jen ležel a lapal po dechu. Nebyl větší než rozměrná postel. Když se trochu vzmohl, připlazil se k okraji a zamával na čekající muže dole. Ti ho uviděli a pozdravili spontánním voláním slávy.
Měli důvod k provolávání slávy? Přistoupil k druhému okraji, ale ihned se stáhl, když lučištníci čekající dole na útesu začali po něm střílet. Jen dva šípy vylétly dostatečně vysoko, ale střelci špatně mířili. Vyhlédl znovu a uviděl pod sebou nepřátelské pozice jako na dlani. Všechno bylo v dohledu a dostřelu: muži na pokraji Slatiny i řady lučištníků chránících vrchol skalního útesu.
Dokázal to.
„Jsi borec, Jasone,“ řekl nahlas. „Na tebe je vždy spoleh.“
Posadil se se zkříženýma nohama a udělal na konci lana velkou smyčku, kterou opásal kolem vrcholku věže jako pevnou kotvu. Potom přehodil kůží kamuflované lano přes okraj skály a povoloval je, až se dotklo země. Zkrátil lano smyčkou a vyslal domluvený signál — tři škubnutí — že je zajištěné. Pak se posadil a čekal.
Teprve když lano začalo sebou prudce škubat a odstávat od stěny, vstal. Viděl, že Kerk je přímo pod ním, vypadá uvolněně a svěže a že má na zádech notný příděl bomb. Uchopil lano oběma rukama.
„Můžeš mi podat ruku a pomoct mi nahoru?“ zeptal se Kerk.
„Jistě, jen si něco nepřiskřípni, nebo nezlom.“ Jason si lehl na břicho, spustil přes okraj ruce a natáhl se. Kerk se jednou rukou pustil, oba se uchopili za zápěstí jako akrobati. Jason se nesnažil táhnout — těžkého Kerka by asi nenadzvedl — jen se, nohy roztažené, přimknul co nejvíce ke skále. Kerk se vytáhl sám, přehodil paži přes okraj, pak se přes něj přenesl tělem.
„Prima,“ řekl, když shlédl na nepřítele. „Nemají šanci. Navíc jsem vzal mikrogranáty. Začneme?“
„Necháváš mě zahájit bombardování? To je milé.“
Když zaduněly výbuchy a slily se v souvislý hřmot, Temuchinova armáda spustila vítězný pokřik a začala zlézat skalnatý svah. Bitva byla rozhodnuta a brzy skončí vítězně, stejně jako zanedlouho i celá válka.
Jason se posadil a pozoroval Kerka, jak se šastným výrazem bombarduje domorodce.
Tato část plánu vyšla. Jestli se zdaří i příští krok, Pyrrané budou mít své doly a svou poslední bitvu vyhrají.
Jason v to upřímně doufal. Začala se ho zmocňovat velká únava.
Jason dinAlt zastavil svého moropa na vrcholu širokého svahu a hledal mezi balvany stezku. Vítr, vlhký a studený, se hnal tímto jediným otvorem ve vysokých útesech a bušil mu do obličeje. V dáli se rozprostíralo ocelově šedé moře se skvrnami hřebínků vln. Temnou oblohu pokrývaly mraky od obzoru k obzoru, a někde u moře burácel hrom.
Stezka se nezřetelně svažovala po svahu — Jason pobodl moropa. Když se po stezce vydal, zjistil, že je stará, ale dosud používaná. Nomádi sem určitě přicházejí pravidelně, snad pro sůl. Vzdušný průzkum z kosmické lodi ukázal, že zde je jediná průrva v bariéře útesů táhnoucí se tisíce kilometrů. Jak sestupoval, vzduch se oteploval, ale na rozdíl od prašné planiny bodal vlhkostí. Poslední zatáčka ho přivedla do kruhového zálivu s velkými útesy po obou stranách a pobřežím s černým pískem. Vedle dvou malých člunů vytažených na břeh stály žluté látkové stany. Ve větší vzdálenosti v zálivu kotvil dvoustěžník se začouzeným komínem na zádi a svinutými plachtami. Přijíždějícího Jasona už zahlédli, a z klubka mužů u člunu se vynořil vysoký muž, který vykročil energicky po písku. Jason zastavil moropa, sklouzl dolů a vykročil mu vstříc.
„Máš na sobě báječný ohoz, Rhesi,“ říkal, když mu třásl rukou.
„O nic okoryvnější než ty,“ usmál se Rhes a přejel prsty po purpurových volánkách, které mu zdobily hruď. Měl vysoké boty ze žluté kozinky sahající až do rozkroku a naleštěnou přilbu se zlatou špicí. Vypadal působivě. „Tohle nosí dobře oblékaný velkoobchodník z Ammhu,“ dodal.
„Podle zpráv, co mám, se ti v nížinách vedlo dobře.“
