„Nejzajímavější na tom je,” utrousil Woland, „že všecko, od prvního do posledního slova, je vymyšlené.” „Ták? Lež, povídáte?” vykřikl kocour a všichni čekali, že se ohradí, ale zatím tiše prohlásil: „Historie násrozsoudí.” „Poslyšte,” obrátila se k Azazelovi Margot oživlá po lihu, „vy jste toho bývalého barona zastřelil?” „Přirozeně,” přikývl Azazelo, „jakby ne? Takoví nic jiného nezasluhujou.” „Přiznávám se, že mě to trošku šokovalo,” zvolala, „bylo to taknečekané!” „Na tom není nic, co by mohlo člověka šokovat,” namítl Azazelo, ale Korovjevplačtivě lamentoval: „Bodejť! Mně samotnému se roztřásla kolena! Najednou prásk! a baron se kácí k zemi!” „Já z toho málem dostal hysterický záchvat!” dodal Kňour a olizoval lžíci s kaviárem. „Zajímalo by mě jedno,” pokračovala Markétka a v očích se jí mihotaly zlaté odlesky křišťálového poháru. „Cožpakvenku nebylo slyšet hudbu a vůbec plesový ruch?” „Ovšemže ne, královno,” poučoval ji Korovjev. „Takové věci se musí umět dělat takšikovně, aby ven nepronikl ani hlásek.” „Dobrá, dobrá… Víte, ten chlapíkna schodech… zahlédla jsem ho, když jsme společně vcházeli s Azazelem… a pakdalší u dveří… mám dojem, že sledují, co se děje ve zdejším bytě… ” „Správně,” zavřeštěl Korovjev, „velmi správně, drahá Markéto Nikolajevno! Potvrzujete moje podezření! Ano, ten chlapíkbezpochyby špehoval. Já jsem ho zpočátku měl za roztržitého soukromého docenta nebo zamilovaného mladíka, který čeká a vyhlíží svou vyvolenou. Ale omyl! Pakmi začal hlodat v srdci červpochybnosti: že sleduje náš byt! A druhý u domovních dveří jakbysmet! A třetí v průjezdu taky.” „Ráda bych věděla, jestli váspřijdou zatknout?” zeptala se Markétka. „Určitě přijdou, rozkošná královničko, o tom není pochyby,” odpověděl Korovjev, „cítím to v zádech. Samozřejmě ne hned, až nastane vhodná chvíle. Na tom ale nebude vůbec nic zajímavého.„Srdce se mi zastavilo, když baron klesl k zemi!” svěřovala se Markéta, stále ještě otřesená nedávnou příhodou: něco podobného zažila poprvé. „Vy musíte umět báječně střílet, že?” obrátila se k Azazelovi. „Ujde to,” zahuhlal Azazelo.
„Na jakou vzdálenost?” vylétlo jí nechtěně z úst. „Přijde na to,” odpověděl uvážlivě Azazelo. „Něco jinýho je trefit se kladívkem do oken jistýho kritika Latunskýho a něco jinýho je picnout ho rovnou do srdce.” „Do srdce!” zvolala a položila si bezděčně ruku na srdce. „Rovnou do srdce, říkáte?…” opakovala přiškrceným hlasem. „Co je to zač, ten kritikLatunský?” zeptal se Woland a zamžoural na ni. Azazelo, Korovjeva Kňour sklopili upejpavě oči a Markéta, červená jako růže, odpověděla: „Jeden takový kritik… Dnesvečer jsem mu pěkně zpustošila byt.” „Podívejme! A pročpak?”
„Víte, maestro,” vysvětlovala, „on.. zničil jednoho Mistra.” „A proč jste se namáhala… vy sama…,” zeptal se Woland. „Jestli dovolíte, pane,” vykvikl radostně kocour a vyskočil. „Jen seď,” zabručel Azazelo a vstal, „zajedu tam osobně… ” „Ne!” zvolala Markétka. „Proboha vásprosím, maestro, nedělejte to!” „Jaksi přejete,” uklidňoval ji Woland a Azazelo usedl na svoje místo. „Kdepakjsme to přestali, milá královno Margot?” vyptával se Korovjev. „Ach ano, u srdce… Což o to, náš Azazelo míří rovnou do srdce,” a zakýval na něj kostnatým ukazovákem, „kam si přejete — do předsíně, do levé či pravé komory… ” Markétě chvíli trvalo, než pochopila, a pakpřekvapeně vyjekla: „Ale vždyť přece do srdce není vidět!”
„Má drahá,” brebentil nakřáplým hlasem Korovjev, „vtom je právě ten vtip! Do viditelného terče se strefí každý!” Vytáhl ze zásuvky u stolu károvou sedmičku, položil ji před Markétu a požádal, aby nehtem označila jeden kosočtverec.
Vybrala si pravý krajní nahoře. Hela schovala kartu pod polštář a vykřikla: „Hotovo!” Azazelo, který seděl zády k polštáři, vylovil z kapsy proužkovaných frakových kalhot černou pistoli, opřel si ji o rameno, a aniž se otočil, vystřelil. Markétu vesele, lehce zamrazilo. Zpod prostřeleného polštáře vytáhli sedmičku s označeným proděravělým kosočtvercem. „Nechtěla bych váspotkat, když máte zrovna v rukou revolver,” prohodila Markéta a koketně pokukovala po Azazelovi. Vždycky upřímně obdivovala každého, kdo v něčem vynikal. „Drahá královno,” pištět Korovjev, „já bych to nikomu neradil, ani kdyby tenhle neměl v ruce vůbec nic! Čestné slovo bývalého regenschoriho a předzpěváka, nikomu bych to nepřál!” Kocour po celou střeleckou zkoušku seděl jako nabob a paknečekaně prohlásil: „Sázím se, že přetrumfnu rekord se sedmičkou.”
