Institutské ulici. Příčinou jeho dnešního příjezdu do Moskvy byl telegram, který došel předevčírem pozdě večer a zněl: „Právě mě přejela tramvaj na Patriarchových pohřeb pátektři hodiny odpoledne přijeď Berlioz.” Maxmiliána Andrejeviče všichni právem pokládali za jednoho z nejchytřejších lidí v Kyjevě. Ale i toho nejchytřejšího člověka by podobný telegram vyvedl z míry. Jestliže vám někdo telegrafuje, že ho přejela tramvaj, plyne z toho jasně, že ho nepřejela úplně. Ale proč potom mluví o pohřbu? Nebo je to s ním natolikzlé, že počítá, že umře?? Připusťme tu možnost, ale nejvíc ze všeho udivuje, jakví, že ho budou pochovávat v pátekve tři hodiny odpoledne. Záhadný telegram! Moudří lidé jsou na světě proto, aby luštili zamotané věci. Je to náramně jednoduché: došlo k omylu a telegram předali zkomolený. Slovo „mě” sem nepochybně proklouzlo z jiného telegramu namísto slova „Berlioze”, které se změnilo v „Berlioz” a dostalo se na konec telegramu. Po téhle korektuře se smysl telegramu vyjasnil, třebaže tragicky. Sotva pominul první nával smutku, který přepadl manželku Poplavského, začal se Berliozůvstrýc chystat do Moskvy. Zde musíme odhalit jedno tajemství. Poplavskému bylo líto ženina synovce, který zemřel v nejlepších letech svého života. Ale jako praktický člověkchápal, že se bezněho na pohřbu snadno obejdou. Přesto pospíchal do Moskvy. Proč?
Protože mu šlo — o byt. Byt v Moskvě — to není k zahození! Nevíme proč, ale Kyjevse Maxmiliánu Andrejeviči nezamlouval a touha přesídlit do Moskvy ho v posledních letech pronásledovala natolik, že dokonce špatně spal. Netěšil ho jarní nespoutaný Dněpr, kdy voda splývá s obzorem a zaplavuje ostrovy s nízkým břehem. Nedojímal ho velkolepý, překrásný výhled, který se vám otevře, když stojíte u paty sochy knížete Vladimíra… Nenadchly ho ani roztančené sluneční skvrny na jaře na vydlážděných cestičkách Vladimírské hůrky. Netoužil zkrátka po ničem jiném, než aby se mohl přestěhovat do Moskvy. Inzeráty v novinách, které nabízely výměnu bytu v Institutské ulici v Kyjevě za menší byt v Moskvě, nevedly k žádoucímu výsledku. Zájemci se nehlásili, a když se tu a tam někdo našel, vyklubal se z něho podvodník. Telegram Poplavského vyburcoval. Nevyužít takové příležitosti by byla věčná škoda. Praktičtí lidé dobře vědí, že podobné okamžiky se v životě neopakují. Zkrátka a dobře, přesvšechny obtíže hodlal Maxmilián Andrejevič dosáhnout toho, aby byt po synovci v Sadové zdědil on. Pravda, byl to těžký oříšek, ale musí ho stůj co stůj rozlousknout. Jako zkušený muž věděl, že první, co by měl udělat, je policejně se přihlásit alespoň přechodně v synovcově třípokojovém bytě. Vpátekv poledne překročil práh kanceláře domovní správy v domě číslo 302b v Sadové ulici. Vmístnosti úzké jako nudle, kde visel na stěně starý plakát, znázorňující na několika obrazech různé způsoby umělého dýchání, seděl osaměle za nenatřeným stolem zarostlý muž středních let s neklidně těkavýma očima. „Mohl bych mluvit s předsedou domovní správy?” zeptal se zdvořile ekonom plánovač, smekl klobouka postavil kufříkna volnou židli. Tato zdánlivě nevinná otázka bůhvíproč rozrušila muže za stolem natolik, že zbledl. Vyděšeně šilhal a zamručel téměř neslyšitelně, že předseda tu není. „A našel bych ho doma?” naléhal Poplavský. „Jde o neodkladnou záležitost” Chlapíkznovu něco zahuhlal, z čeho se dalo usoudit, že předseda doma není. „A kdy se vrátí?”
Tázaný neodpověděl a smutně pohlédl do okna.
Aha! řekl si důvtipný Maxmilián Andrejevič a sháněl se po tajemníkovi. Podivný chlapíktentokrát pro změnu zrudl a znovu nesrozumitelně blekotal, že tajemníktu taky není… neví se, kdy přijde, a vůbec… je prý nemocen… Aha! pomyslel si Poplavský a hned věděl, kolikuhodilo. „Ale někdo z vedení tu snad je?” „Já,” vypískl nešťastník.
„Podívejte,” začal důrazně Poplavský, „jsem jediný dědic nebožtíka Berlioze, svého synovce, který, jakjistě víte, zahynul nešťastnou náhodou na Patriarchových rybnících. Podle zákona mám převzít dědictví, totiž náš byt číslo 50…” „O tom nic nevím, soudruhu…”přerušil ho zkormouceně chlapík. „Dovolte…,” zvýšil Maxmilián Andrejevič hlas. „Jako člen vedení jste povinen…” Vtom vešel do kanceláře neznámý muž. Při pohledu na něj chlapíku stolu zesinal. „Člen vedení Skvrněnko?” zeptal se příchozí.
„Ano, to jsem já,” hlesl chlapíksotva slyšitelně.
Druhý mu něco pošeptal, Skvrněnko rozčileně vstal a za několikvteřin Poplavský v kanceláři domovní správy osaměl.
Nepředvídaná komplikace! To ještě scházelo, aby je všecky najednou… uvažoval dotčeně Berliozůvstrýc a spěšně mířil přesasfaltový dvůr do bytu číslo 50. Zazvonil a vzápětí se otevřely dveře. Vstoupil do tmavé předsíně a poněkud ho překvapilo, že neví, kdo mu vlastně přišel otevřít: v předsíni bylo prázdno, jen na židli seděl velikánský černý kocour. Maxmilián Andrejevič si odkašlal a zašoupal nohama, ale vtom vyšel z pracovny Korovjev. Host se mu zdvořile, ale důstojně uklonil a představil se: „Jmenuju se Poplavský a jsem strýc…”
