Zloději nejsou ještě to nejhorší, spokojí se s nějakou tou věcí… Mnohem nebezpečnější jsou ,vládcovy oči’! Ti vezmou klíče a slídí po bytech v naději, že najdou zakázané knihy, písně, osobní deníky nebo dopisy.“
„To všechno je tu zakázáno?“
„Spadl jste z nebe? Ach promiňte, skutečně…!
Vir požádal profesora, aby je zavedl do pokojů.
Čtvercové místnosti, ověšené koberci a závěsy, připadaly Su-Te velice útulné. Na majitelovo naléhání si vybrala pokoj, který v podobě lucerny vystupoval do ulice. Jen stěží zadržovala slzy vděčnosti.
„Vím, že mladé dívky rády sní a pozorují život kolem,“
řekl s nečekanou laskavostí profesor.
„Vy máte dceru?“ zeptala se Su-Te.
„Měl jsem… Zemřela ve Chrámu Sladké Smrti. Byla svými schopnostmi KŽI a nechtěla použít mého práva.“
„Jakého práva?“ zeptal se tiše Vír Norin.
„Že mohu zachránit jednoho člena své rodiny, i když je KŽI. Kvůli tomu, aby měl kdo ošetřovat starce, ještě potřebného pro stát. A tak nemám nikoho…“
Vir chtěl dát rozhovoru jiný směr, proto navrhl, že devítinožku přivede o něco později, aby nebudila pozornost.
Profesor jeho opatrnost schválil.
„A vás, Su-Te,“ řekl astronavigátor, „prosím, abyste nevycházela, dokud nedostanete kartičku jako právoplatný obyvatel hlavního města.“
„Můžete být klidný! Dohlédnu na ni a nepustím nikam našeho ptáčka. Že připomíná gitau?“
Vír se přiznal, že nemá ani ponětí, co je to za tvora.
„Taková maličká, s černě popelavou hlavičkou a ocáskem.
Prsíčka má višňová, hřbet a křídla mají barvu jasně modrou jako azur. Copak jste ji nikdy neviděl?“
„Ne.“
„Odpusťte starci! Pořád zapomínám, že nepatříte k nám.“ Vir zpozoroval, jak sebou Su-Te trhla.
Když se astronavigátor dostal do institutu, byla už tma.
„Ateliér“ se teprve scházel. Jako vždy, vzbudil příchod Pozemšťana neslýchanou zvědavost, která mezi vědci byla zvlášť silná.
Norin si vzpomněl na Taelovu výstrahu. Na každé schůzi, kromě tajných agentů Rady Čtyř, mohly být instalovány přístroje pro zapisování referátů a odposlouchávání rozhovorů. Nedostatek surovin nedovoloval užívat podobných zařízení při každé schůzi, ale tam, kde byl přítomen host ze Země, fungoval zvukový záznam docela určitě. Vir se rozhodl nezačínat debaty, jimiž by vědce vystavoval nebezpečí.
K údivu astronavigátora si však přítomní počínali docela nenuceně a vyjadřovali se dost ostře. Když už delší dobu poslouchal o zvůli oligarchů, zmocnily se Vira obavy. Za takové řeči mohli vědci okamžitě přijít do vězení. Teprve později pochopil psychologickou bystrost Čagasovy politiky, která nechávala vědce vymluvit, protože jim nemohla zakázat, aby o společenské situaci přemýšleli. Ať se tedy vybouří v planých řečech, aspoň nebudou vytvářet ilegální organizace, proti nimž by se musel vést boj, a to by pro stát znamenalo nežádoucí ztrátu nejinteligentnějších hlav.
První vystoupil mladý, asketicky vyhlížející vědec s hněvivě planoucíma očima a vystrčenou bradou. Mluvil o neužitečnosti dalšího rozvoje vědy. Čím širší je její fronta, čím hlouběji se proniká do tajů přírody, tím více úsilí a materiálních ztrát stojí každý další krok. Jednotlivci nemohou rychle postupovat kupředu. Ukázalo se, že poznání je příliš mnohostranné, stále složitější pokusy zpomalují chod vědeckého bádání, a kromě toho se kupí hory nevyužívaných informací. Při nepatrných prostředcích, které se vynakládají na vědu, není naděje, že by mohla vyřešit problémy, které před ní stojí, a proniknout do hlubokých rozporů v biologických mechanismech a sociálním vývoji. Z toho plyne, že vědci dostávají od státu privilegia za to, co udělat nemohou, čili jsou to parazité žijící z výtěžků dosažených hodností. Roztříštěné vědění se zabývá problémy, které jsou už prakticky nepotřebné, protože zásoby na planetě se vyčerpaly. Vědec ukončil svůj příspěvek výzvou skončit s velekněžskou ješitností a obrátit pohled k obloze, odkud přilétají hvězdolety mocných civilizací, které dokázaly nevydrancovat přírodu, již dostaly darem, především civilizace Pozemšťanů, podobných lidem na Jan-Jachu jako rodní bratři.
Zástupce ředitele, sedící vedle Vira Norina, pokýval hlavou a zašeptal:
„Nebezpečná řeč, velmi nebezpečná.“
„Něco mu hrozí?“
„Ponese vážné následky.“
„Bude potrestán státem?“
„Nemyslím. Ale kolegové mu neodpustí, že se tak odhalil.“
Před stolem, kde zasedala „rada“, stanul jiný vědec, bledý a zachmuřený. Vyrážel jednotlivá slova s jízlivým posměchem:
„Nemůžeme zvát na pomoc jiné civilizace z kosmu.
Objeví se jako dobyvatelé a my se staneme jejich otroky.
To předvídal už veliký Ino-Kau ve Století Moudrého Zákazu, kdy jsme se poprvé dostali do kontaktu s kulturami jiných planet. Ať pozemský host promine, ale takový je názor realisty, a ne romantického snílka!“
Zástupce ředitele si vzal slovo a začal vypočítávat dobrodiní, jimiž k vývoji biologie a medicíny přispěli vědci ústavu: léky, zvláště halucinogenní narkotika a metody na přestavbu psychiky.
„To je reálné vyvrácení insinuací prvního řečníka, že naše věda není úspěšná v sociálních záležitostech. Naopak, má přímý vztah k hodnotám vytvářeným pro blaho lidstva.“
