Jak postupně vnikali do cizího života, objevili Pozemšťané při vysíláni celoplanetárních zpráv zvláštní rys. Program se obsahem natolik lišil od přenosů na Zemi, že zasluhoval podrobnější studium.
Úspěchům vědy, uměleckým pořadům nebo historickým objevům a úvahám, které v pozemských přenosech zaujímaly hlavní místo, věnovali na Tormansu minimální pozornost, nehledě k tomu, že naprosto chyběly zprávy z Velikého Okruhu. Neexistovaly tu celoplanetární diskuse o změnách společenského uspořádání, o projektech nebo zdokonalováni velkých staveb či o důležitých výzkumech.
Nikdo tu nevyzdvihoval závažné problémy, aby je, jako na Zemi, přednesl různým Radám či osobně některému z nejlepších mozků lidstva.
Zato se v přenosech objevovala spousta filmů o krvavé minulosti, o dobývání přírody či masových sportovních hrách, které tu zabíraly nejvíce času. Lidem ze Země připadalo divné, že sportovnímu zápolení přihlíželo obrovské množství lidí, kteří se soutěží neúčastnili, ale z neznámého důvodu je zápasy sportovců nejvyšší měrou vzrušovaly.
Teprve mnohem později pochopili, v čem to spočívá. Sportovních soutěží se účastnili jen pečlivě vybraní lidé, kteří celý svůj čas věnovali úmornému a tupému tréninku ve svém oboru. Pro ostatní tu místo nebylo. Fyzicky i psychicky slabí Tormanťané zbožňovali své vynikající sportovce jako malé děti. Působilo to směšně, až protivně. Podobné postavení měli umělci. Z miliónů se vybírali jen jedinci. Pro ně se pak vytvářely nejlepší životní podmínky, měli právo účinkovat v libovolných představeních, filmech i na koncertech. Jejich jména byla vábničkou pro diváky, kteří se drali o místa v divadelních sálech. Byly to „hvězdy“ zbožňované stejně jako sportovci a nemusili vykonávat už žádnou jinou činnost. Nebylo zde zřejmě možné, aby mohl jako artista vystupovat kterýkoli člověk, jenž vlastní píli dosáhl vysoké umělecké úrovně. Vůbec se zdálo, že celý život na Tormansu se vyznačuje úzkým profesionalismem, který lidi citově ochuzoval a zužoval jejich rozhled. Ale třeba to byl jen mylný dojem astronautů, vyvolaný náhodným výběrem materiálů a informací. Definitivní odpověď mohl dát jen přímý styk s planetou.
V televizních a rozhlasových přenosech se věnovalo mnoho pozornosti malé skupince lidí, všemu, co řekli, kam jeli, o čem se radili a na čem se usnesli. Ze všeho nejčastěji se objevovalo jméno Čojo Čagase, jehož názory na nejrůznější jevy v životě společnosti vyvolávaly nezměrné nadšení a byly opěvovány jako výraz nejvyšší státnické moudrosti. Možná že výroky Čojo Čagase byly pro obyvatele Tormansu z nějakého důvodu velmi důležité? Jak to mohli posoudit cizinci, vznášející se šest tisíc kilometrů nad planetou?
Přes vytrvalá hlášeni o projevech a cestách Čojo Čagase a jeho tří nejbližších spolupracovníků, kteří s ním tvořili Radu Čtyř, nejvyšší orgán na planetě Jan-Jach, nikomu z astronautů se dosud nepodařilo je spatřit. Lidé, jejichž jména se vyslovovala nejčastěji, byli vlastně všude a nikde.
Jen jednou při přenosu z hlavního města bylo vidět, jak ulicemi Středu Moudrosti proudí mohutné davy a nadšeným řevem pozdravují pětici automobilů, připomínajících obrněné vozy ze starověkých dob Země a namáhavě se prodírajících shlukem lidi. Za temnými skly nebylo vůbec nic vidět, ale Tormanťané v zajetí masové psychózy křičeli a gestikulovali jako při sportovních zápasech.
Pozemšťané pochopili, že tito čtyři lidé s Čojo Čagasem v čele jsou skutečnými vládci nad všemi a nad vším. Jména tormanťanských obyvatel zněla většinou jednotvárně. Aby se lépe rozeznávala, skládala se obvykle ze tří částí. Jen lidé z vyšších společenských kruhů měli jména o dvou slovech.
Čtyři hlavní vládci planety se nazývali Čojo Čagas, Gento Ši, Kando Leluf a Zetrino Umrog. Kromě jména Čojo Čagase bylo u ostatních dovoleno používat zkratek. A tak se do omrzení v neměnném pořadí opakovalo Gen Ši, Ka Luf, Zet Ug vždy po jménu Čojo Čagas, jež znělo jako magické zaklínadlo primitivních předků.
Olla Dez žertovně poznamenala, že všichni Pozemšťané se svými jmény o dvou slovech by na Tormansu patřili k vládnoucí třídě.
„A ty bys to chtěla, nestyděla by ses?“ zeptala se Čedi Daan.
„Měla bych možnost uvidět skutečné vládce nad životem a smrtí ostatních lidí. Už ve škole třetího cyklu mě ohromně zajímaly knihy o mocných králích, vojevůdcích, pirátech a tyranech. Všechny pohádky Země jsou jich plné, ať patřily jakékoli národnosti.
„To není správné, Ollo!“ řekla Čedi. „Právě oni připravili lidstvu největší utrpení.“ „Byli mezi nimi i mudrci a hrdinové,“ nepřišla Olla do rozpaků. „Hrozně ráda bych se s podobnými lidmi setkala!“ Založila ruce za hlavu, opřela se o opěradlo pohovky a zasněně přivřela oči.
Fai Rodis pohlédla upřeně na inženýra spojů.
„Čedi má v určitém směru pravdu,“ řekla. „Ale chápu také Ollu Dez…“
„Cože?“ zvolali jedním hlasem Čedi, Vir i Tivisa.
