Fai Rodis přerušila svou řeč a s údivem hleděla na zkřivené rysy tormanťanského vládce. Čojo Čagas poprvé ztratil vládu nad sebou.
„Dost! Nechci! Nic už o Zemi! Nenávidím proklatou Zemi, planetu bezmezného utrpení svých předků!“
„Vašich předků?“ zvolala Rodis a hrdlo se jí stáhlo vědomím, že její předpoklad se potvrdil.
„Ano, svých i vašich! Je to tajemství, chráněné mnoho staletí, a jeho prozrazení se trestá smrtí!“
„Proč?“
„Aby nevznikaly sny o minulosti, o jiném světě. Podemílaly by základy našeho života. Člověk nepotřebuje znát minulost, hledat v ní sílu. Historii je třeba utnout u samého kořene a začít okamžikem, kdy se strom lidstva ujal na Jan- Jachu.“
Čojo Čagas asi minutu zamyšleně stál, pak usedl a ukázal Rodis na křeslo. Kouřil, a přitom soustředěně pozoroval křišťálovou kouli, zatímco návštěvnice ze Země seděla nehnutě jako socha v nejhlubším tichu vládcových pokojů.
Čagas přejel pohledem po její duchem nepřítomné postavě, a pak rozhodnut vstal. Z tajné skrýše vytáhl soupravu přístrojů podobných starodávným klíčům. Jedním z nich, krátkým a silným, otevřel neviditelná dvířka z tlustého kovu, něčím uvnitř otočil, a znovu je pečlivě zavřel.
„Pojďme,“ řekl prostě a odhrnul zelený závěs před úzkými dveřmi.
Fai ho bez váhání následovala. Čojo Čagas šel se sklopenou hlavou a bez ohlédnutí tmavou chodbou, spoře osvětlenou matnou září věčných plynových lamp. Obrátil se jen u dveří výtahu a vpustil Rodis do kabiny. Ozval se skřípot řídce používaného mechanismu. Kabina se bleskurychle řítila dolů. Fai, která čekala pohyb vzhůru, zatajila dech. Sjeli do značné hloubky a vystoupili do chodby, po jejíž jedné straně vedly koleje a železné podpěry.
Čojo Čagas se ohlédl, zavedl svou společnici do nevelkého temného vagónu a posadil se k řídicím pákám. Rozsvítil traťový reflektor a vagón vyrazil do neprůhledné tmy s rachotem hodným pravěkých pozemských železnic.
Fai se usmála na vzrušeného vládce a oddala se hypnotizujícímu mihotání vertikálních, různobarevně svítících značek. Začala si prozpěvovat. Zpozorovala, že Čojo Čagas pozorně naslouchá a často se po ní ohlédne v rychlých záblescích signalizačních luminoforů.
„Co je to za píseň?“ zeptal se přerývaně, když zvyšoval beztak, už zběsilý let vagónu.
„Vrhnout se střelhbitě do stojaté vody a vyhledat, zachránit z kalného dna…,“ začala překládat do řeči Jan- Jachu.
„Jen tohle?“ zvolal Čojo Čagas.
„A co jste čekal?“
„Něco vojenského. Má to melodii plnou rytmu a síly,“
řekl a prudce zabrzdil před čtvercem fialového luminoforu.
Vstoupili do temného podzemí. Jen čárky ukazatelů svítily slabě na podlaze, jako by plavaly ve tmě.
Čagas vzal Fai opatrně za ruku. Přistoupil k čtvercovému sloupu, vyhledal malý otvor, otevřel ho a naslouchal.
„Musím se přesvědčit, že vypínač v mém pokoji neselhal,“
vysvětlil mlčenlivé Rodis. „Jinak při pokusu otevřít sejf s dveřním relé bude každý zabit na místě.“
Druhým klíčem ze svazku otevřel další otvor, uchopil rukojeť podobnou střele a silou ji přitáhl k sobě. Vysunul se stříbrný čep a v témže okamžiku se otevřely těžké dveře do jasně osvětleného rozlehlého sálu. Sotva vstoupili, vládce stiskl knoflík a dveře zapadly.
Fai se rozhlédla, zatímco se Čagas nakláněl nad širokým kamenným stolem, něco na něm přemisťoval a cvakal tumblery, podobnými pákám starodávných elektronických strojů, které Rodis mnohokrát viděla v historických filmech a muzeích. Místnost se také podobala muzeu. Do výšky čněly řady zasklených skříní a poliček, těsně uzavřené zásuvky byly pomalovány zašlými hieroglyfy. Stupně přenosných schůdků zašedly prachem, někde se ještě uchovaly stopy těch, kdo po nich vystupovali k horním policím.
Čojo Čagas se napřímil, slavnostní a bledý. Návštěvnici ze Země připadal jako dávnověký velekněz, jako strážce zapovězených umění, a skutečně jím také byl.
„Víte, kam jsme přišli?“
„Pochopila jsem. Zde se uchovává to, co vy… co vaši předkové přivezli na hvězdoletech ze Země.“ Fai se celá napjala vzrušením. Bylo to něco ohromného pro badatelku Rozděleného Světa, dostat se do skladiště informací o zřejmě nejtemnějším období v epoše velikých převratů v předvečer éry Spojeného Světa! Dotkla se s posvátnou úctou ohromného pultu, odmontovaného zřejmě z pradávné kosmické lodi, jedné z těch, které se odvážně vnořily do neprobádaných, a jak se později ukázalo, nesmírně komplikovaných propastí vesmíru.
Čojo Čagas povzbudivě kývl a ukázal zmatené Fai na řadu mohutných stolů z kovu a plastické hmoty.
„Chápu, že je tu pro vás všechno velice zajímavé. Ale nezapomínejte, že pokračujeme v našem rozhovoru. A vy se teď, budete dívat na filmy přivezené mými předky jako upomínka na planetu, z které utíkali. Utíkali se slabou nadějí na záchranu, ale našli nedotčenou planetu a nový život výměnnou za starý. Když pochyby a nejistota přemůžou mé unavené nervy, zajdu sem, abych se nasytil nenávistí a z ní načerpal nové sily.“
„Nenávistí k čemu, ke komu?“
„K Zemi a jejímu lidstvu!“ řekl Čojo Čagas přesvědčeně.
