... Tivisu probudil tichý šelest a dívka si hned neuvědomila, že to ševelí vítr, který před svítáním vál z prostorné roviny Men-Zin. Ostnaté keře kolem se podobaly zasmušile skloněným trpaslíkům s pocuchanými vlasy, sahajícími až k písku. Zachvívali se a žalostně pokyvovali hlavami.
Tivisu zachvátil na okamžik stesk, ale hned zase zmizel.
Sama přesně nevěděla, jestli to způsobil vítr, stálý průvodce člověka na Zemi, zde tak dlouho postrádaný, anebo smutné rostlinstvo tormanské pustiny.
Vydali se na další pouť. Cesta se zlepšila. Roboti zatáhli krátké ostré tlapky a nahradili je hřídelíky s měkkými příchytkami vespod, vysunuli stupátka pro nohy a ve středu kovového pláště vztyčili vysokou páku, jež sloužila jezdci k řízení i jako opora. Nadšenci jezdili bez páky, ale vyžadovalo to okamžitou reakci a vyvinutý cit pro rovnováhu.
Pak se ovšem obyčejná jízda stávala sportem. Tivisa ve svém temně granátovém skafandru s růžovými ozdobami, s vlající hřívou černých vlasů, půvabně a obratně balancovala na stupátkách a řítila se pustým krajem. Gen Atal ji okouzleně pozoroval a div neudělal přemet, když jeho devítinožka před zatáčkou přibrzdila.
Dívka udala tak prudké tempo, že za dvě hodiny už všichni sestoupili do širokého říčního údolí. Kdysi tu tekla mohutná řeka. Když po vykácení lesů byla zbavena nepostradatelného vodního přepadu, změnil se její tok s mnoha přehradami v řadu jezer, jejichž odpařování bylo tím větší, čím méně vody v nich zbývalo a čím sušší se stávalo podnebí.
Zakrátko se jen podél nejhlubších míst bývalého koryta táhla ojedinělá jezírka s hustým solným roztokem.
Rudé písky tvrdé jako beton pokrývaly okraje údolí. Blíž k vodě růžověly, byly stále světlejší, a kolem jezer přecházel zrak z oslnivé hry světelných paprsků v pásech tyrkysových, ametystových a nafialovělých krystalů. Stejné krystaly pokrývaly prosolené zbytky mrtvých stromů, trčících v dusném vedru tu a tam z mělké namodralé vody nad nehybnou hladinou jezírek.
Pozemšťané ztratili určitý čas objížděním rozbředlého bahna a přeťali koryto v místech, kde bývalý přítok vyhloubil ve vysoké hrázi úžlabinu, která jim ulehčila výstup na stometrový svah. Smysl pro orientaci ani zde astronauty nezklamal. Sotva se vyšplhali na břeh, uviděli ohromné město. Rozkládalo se pouhých pár kilometrů od řeky. Jen vysoký břeh a nezvyklá refrakce rozžhaveného vzduchu nad slanými jezery zabránily poutníkům, aby největší město Zadní polokoule viděli už z hor. I zdálky zpozorovali, že stará část je daleko zachovalejší než oblasti vystavěné později.
Věže, podobné archaickým pagodám na Zemi vypínaly se hrdě nad rozvalinami okrajových částí starobylé metropole.
Osmihranné mnohaposchoďové věže, směrem vzhůru maličko zúžené, byly ozdobeny nádhernými ornamenty, výčnělky i balkóny a zářily pestrým obložením, v němž se opakovaly motivy pokřivených tváří mezi svíjejícími se hady, nebo stylizovaných roset z diskovitých tormanských květů. Jiné pagody se zdály opásány jemně ozubenými hřebínky z černého kovu, vystřídanými pruhy šedých kovových desek nebo mřížkami s křížovou řezbou.
Věže čněly do výše na sloupech s arkádami. Kdysi je obklopovaly parky a bazény, teď ze všeho zbyly jen ztrouchnivělé kmeny a jámy s keramickým obkladem.
Letiště u Kin-Nan-Te leželo z rovníkové strany. Pozemští cestovatelé musili jít přes celé město, ale bylo jim to jen vhod., Starobylé město stálo za prohlídku, i kdyby měli obětovat jeden den navíc. Obtížně se prodírali rozvalinami staveb z posledního údobí Kin-Nan-Te. Bouře či zemětřesení, jichž zůstalo ušetřeno město Čendin-Tot na břehu Zrcadlového moře, zničily zde naspěch vystavěné domy a změnily je v beztvaré haldy kamení, desek a trámů. Jen gigantické železné potrubí starobylého vodovodu, opřené o spirálové pružiny ze železných hadů, přímo a neúchylně přetínalo chaos trosek. Stejně majestátně vyhlížela kolosální brána mezi Starým a Novým městem. Měla osm průchodů.
Těžké portály s černými stříškami spočívaly na čtyřhranných sloupech vysokých asi patnáct metrů. Astronauti prošli hlavním vchodem a jako by vstoupili do jiného světa. Vládla tu stejně neblahá monumentální architektura jako v zahradách Coamu, jenže daleko okázalejší. Každá z ohromných budov měla hlásat malost člověka, aby se cítil bezcennou, lehce zaměnitelnou částečkou společenského mechanismu, v němž plnil svůj úkol bez uvažování a bez nároku na pochopení.
Známky rozkladu se projevovaly ještě zřetelněji v ústřední části města při pohledu na vyschlé rybníky, kanály, zetlelé stromy v parcích nebo vysoko klenuté oblouky mostů, které se bez užitku skláněly nad prázdnými řečišti.
Pravidelné kroky astronautů i lehký cupot devítinožek, jež znovu vysunuly své drsné tlapky, rozléhaly se hlučně po kamenných deskách ulic a náměstí.
