Nevezmu si ani inženýra, ani technika! Pan Jacquesmě včera požádal o ruku.” Rozevřela ruku sevřenou v pěst a ukazovala jakési zlaté mince. Markéta vzhlédla tázavě k mágovi a ten kývl hlavou. Nataša se vrhla své velitelce kolem krku, mlaskavě ji políbila a s vítězoslavným výkřikem vylétla oknem ven. Natašu vystřídal Nikolaj Ivanovič. Objevil se ve své normální lidské podobě, ale mračil se jako nebe před bouřkou a vůbec se tvářil podrážděně. „Toho propustím se zvláštním potěšením,” řekl mág a s odporem si ho prohlížel, „opravdu, jenom tu překážel.” „Žádám, abyste mi napsal potvrzení,” spustil neúprosně Nikolaj Ivanovič a divoce se rozhlížel, „aby bylo jasné, kde jsem strávil noc.” „A nač je potřebujete?” zeptal se přísně kocour.
„Chci je předložit na milicí a pakmanželce,” prohlásil zarytě host. „Podobná potvrzení obvykle nevystavujeme,” namítal nasupeně kocour, „ale pro vásuděláme výjimku.” Než se Markétin soused vzpamatoval, nahá Hela už seděla u psacího stroje a Kňour jí diktoval: „Potvrzujeme, že držitel tohoto dokladu, Nikolaj Ivanovič, strávil uvedenou noc na plese u satana, kam byl násilím dovlečen ve funkci dopravního prostředku… totiž… Helo, napiš,čuníka’ a dej to do závorky. Podpiskňour.” „A datum?” zapištěl Nikolaj Ivanovič.
„Datum tam nedáme, datované potvrzení by bylo neplatné,” vysvětloval kocour a naškrábl v dolním rohu podpis. Pakodkudsi vylovil razítko, dýchl na ně jaksepatří, obtiskl na papír slovo „zaplaceno” a podal potvrzení Nikolaji Ivanoviči.
Markétin soused nenávratně zmizel a na jeho místě stanul další nečekaný host. „Kdo je tohle?” otázal se štítivě mág a zastínil si tvář před světlem. Varenucha zavzdychal a řekl tiše, hlavu sklopenou:
„Pusťte mě zpátky, nedokážu být upírem. Tenkrát jsme s Helou Rimskému přivodili málem infarkt. A pak, nejsem ani trochu krvelačný. Pusťte mě!” „Co to plácá?” zeptal se Woland a svraštil obočí. „Jaký Rimský? Co je to za nesmysl?” „Neračte se znepokojovat, maestro,” ozval se Azazelo a otočil se k Varenuchovi: „Po telefonu se nemá lidem nadávat ani lhát. Jasné? Už to víckrát neuděláte?” Varenuchovi ze samé radosti přeskočilo, celý se rozzářil a nevěděl, co mluví: „Při Bohu vše… totiž chtěl jsem říct… Vaše Ve… hned po obědě… ” Tiskl ruce na prsa a prosebně hleděl na Azazela. „Dobrá. Marš domů!” prohlásil ryšavec a Varenucha se rozplynul ve vzduchu. „A nyní mě nechte s nimi samotného,” poručil Woland a ukázal na Mistra a Markétu. Jeho příkazbyl hbitě vykonán. Mág chvíli mlčel a pakse obrátil k Mistrovi: „Takvy tedy chcete zpátky do sklepa? A co psaní? A všecka vaše přání, inspirace?” „Nemám už žádná přání ani inspiraci,” odpověděl Mistr, „nic z okolního světa mě nezajímá, jen ona,” a znovu položil
Markétě ruku na hlavu, „zlomili mě, je mi smutno a chci zpátky do sklepa.” „A co váš román o Pilátovi?”
„Nenávidím ho,” vyhrkl Mistr, „příliš jsem kvůli tomu románu trpěl.” „Zapřísahám tě,” prosila lítostivě Markétka, „nemluvtakhle. Proč mě trápíš? Víš dobře, že jsem do toho románu vložila celý svůj život.” Pakdodala, obrácená k mágovi: „Neposlouchejte ho, maestro, je příliš zdeptaný.” „Mnoho věcí zasluhuje, aby se o nich psalo, nemyslíte?” naléhal Woland. „Jestliže jste vyčerpal pilátovské téma, pusťte se třeba do Aloise…” Mistr se usmál.
„Toho Blátošlapa by mi stejně neotiskli a pak, není natolikzajímavý.” „A čím se hodláte živit? Takhle z vásbude žebrák… ”
„Nevadí,” odpověděl Mistr, přitáhl k sobě Markétu, objal ji kolem ramen a dodal: „Až dostane rozum, opustí mě.” „Nemyslím,” procedil mezi zuby mág a pokračoval: „Autor, který napsal román o Pilátovi, chce utéct do sklepa, usadit se u lampy a třít bídu s nouzí?” Markéta se Mistrovi vytrhla a prohlásila vášnivě:
„Udělala jsem vše, co bylo v mých silách. Naslibovala jsem mu ty nejlákavější věci, ale on odmítl.” „Vím, co jste mu šeptala,” namítal Woland, „ale to není to nejlákavější. Tvrdím,” a obrátil se s úsměvem k Mistrovi, „že váš román vám způsobí ještě mnohá překvapení.” „To je smutné,” odpověděl Mistr.
„Naopak, na tom není nic smutného,” vedl mág svou, „že v budoucnu vásuž nečeká žádná pohroma. Taktedy, Markéto Nikolajevno, vaše přání je splněno. Nebo máte ještě nějaké další požadavky?” „Co vásnapadá, pane!”
„Přijměte ode mě na památku malý dárek,” a vytáhl zpod polštáře malou zlatou podkovu, posázenou diamanty. „Ne, díky, proč byste mi měl něco dávat?”
„Chcete se hádat?” zeptal se s úsměvem mág.
Protože neměla u pláště kapsy, zabalila podkovu do ubrousku a svázala do uzlíku. Pakse ohlédla tázavě na okno, ozářené měsícem, a prohodila: „Nechápu jedno: tady je stále půlnoc a ve skutečnosti by mělo být vlastně ráno?” „Sváteční noc je příjemné trochu prodloužit,” vysvětloval mág. „Taktedy hodně štěstí!” Vztáhla k němu prosebně ruce, ale neodvážila se přiblížit a jen tiše zvolala: „Buďte zdráv!”
„Na shledanou,” řekl Woland.
