Markétka zahalená do černého pláště a Mistr v nemocničním županu vyšli do předsíně, kde hořela svíce a kde je očekávala Wolandova svita. Mířili ke dveřím, Hela nesla kufr s románem a veškerým Markétiným majetkem a kocour jí pomáhal. U dveří bytu se Korovjevodpoklonkoval a zmizel a ostatní je vyprovázeli na chodbu. Byla prázdná. Když minuli odpočívadlo ve druhém patře, cosi tlumeně zazvonilo, ale nikdo si toho nevšiml. Schodiště č. 6 končilo u domovních dveří. Azazelo foukl do vzduchu, a sotva vyšli na dvůr, kam nedopadalo měsíční světlo, zahlédli na prahu chlapíka v holínkách a čepici: spal jako zabitý. Před domem stál velký černý vůzs vypnutými reflektory a za předním sklem se matně rýsovala havraní hlava. Když se chystali nasednout, Markéta zoufale, přidušeně vykřikla: „Božínku, já ztratila podkovu!”
„Sedněte si zatím do vozu a počkejte na mě,” navrhl Azazelo. „Hned jsem zpátky, jen zjistím, co v tom vězí.”
A zmizel ve dveřích. Jakse později ukázalo, chvíli předtím, než Markétka a Mistr s doprovodem sešli ze schodů, vyklouzla z bytu č. 48, který byl o patro níž hned pod bytem zlatnice, drobná žena s bandaskou a nákupní kabelou. Byla to vzpomínaná Anuška, která ve středu, k Berliozově smůle, rozlila u turniketu olej.
Nikdo neměl ponětí, co Anuška dělala v Moskvě a čím se živila, a nikdo se to nikdy nedozví. Byla známá tím, že jste ji denně mohli vídat s nákupní taškou hned v hokynářství, hned na trhu, před domem nebo na schodech a nejčastěji v kuchyni bytu č. 48, kde bydlela. Ještě víc proslula tím, že kdekolivse objevila, okamžitě tam vypukl skandál, a vysloužila si proto přezdívku Morová rána. Morová rána vstávala kdovíproč časně a dnesji to vyhnalo z postele dokonce uprostřed noci, pár minut po dvanácté.
Otočila klíčem v zámku a nejprve vystrčila nosa pakse protáhla dveřmi a ty za ní zaklaply. Právě když se chystala seběhnout ze schodů, o patro výš bouchly dveře, kdosi pádil po schodech, vrazil do ní, až odletěla stranou a uhodila se do hlavy o stěnu. „Kam tě čerti nesou jen takv podvlíkačkách?” zavřískla a hladila si temeno. Neznámý chlapíkv podvlíkačkách a v čepici, s kufrem v ruce, ospale blábolil, oči zavřené: „Vana… skalice… a jenom co stálo malování… ” Pakse rozbrečel a vybafl: „Ven!” Vrhl se — ne, seběhl pouze dolů po schodech a pakzpátky k rozbitému oknu. Udělal přemet a po hlavě vylétl na dvůr. Anuška dokonce zapomněla na svou bouli, vyjekla a přiskočila k oknu. Lehla si na břicho a vystrčila hlavu. Čekala, že uvidí na asfaltu v záři lucerny rozpláclou mrtvolu s kufrem v ruce. Ale prostranství bylo prázdné. Nezbývalo než předpokládat, že ten podivný mátožný člověkvylétl z domu jako ptáče a nenechal po sobě nejmenší stopu. Anuška se pokřižovala a pomyslela si: To určitě vypadl z padesátky… Nadarmo lidi nesejčkujou… To je mi povedenej kvartýr! Nestačila to ani pořádně rozebrat, protože nahoře znovu klaply dveře a někdo běžel po schodech dolů. Přikrčila se ke stěně a zahlédla jakéhosi důstojného občana s bradkou, a jakse zdálo, s poněkud prasečím obličejem. Mihl se kolem, podobně jako jeho předchůdce vylétl oknem a vůbec ho nenapadlo rozplácnout se na asfaltu jako placka. Anuška zapomněla, kam měla namířeno, a číhala na chodbě, křižovala se, vzdychala a vedla samomluvu. Zanedlouho následoval třetí, bezvousý a pečlivě vyholený, s košilí přeskalhoty, a zmizel stejným způsobem. Ke cti Anušky musíme dodat, že byla zvědavá a rozhodla se vyčkat dalších zázraků. Dveře o patro výš znovu vrzly a dolů po schodech sestupovala, už nepádila, normálním krokem celá společnost. Anuška odskočila od okna, rozběhla se dolů ke dveřím vlastního bytu, rychle odemkla a schovala se za dveřmi.
Ve škvíře se blýskalo její oko, nepříčetné zvědavostí. Po schodech nejistě kráčel podivný bledý chlapíkv županu a černé čepičce, se strniskem vousů. Vypadal jako nemocný.
Jakási panička, jakse Anušce v šeru zdálo, v černé říze, ho šetrně podpírala. Buďto šla bosa, nebo měla jakési průhledné střevíčky, určitě zahraniční výroby, roztrhané na cucky.
