V dálce se ozvaly čísi kroky. Inženýr zmizel za podstavcem, zatímco Rodis obcházela starobylý pomník a snažila se vcítit do myšlení obyvatel Jan-Jachu žijících před tisíci lety. Čtyři gigantické mužské postavy, z nichž každá byla otočena tváři na jinou světovou stranu, byly spojeny v jedinou. — Všemocnému Času, — přečetla Fai ohromné zlaté znaky na oblém piedestalu. Čelem k volnému prostranství, kde se sbíhaly úzké ulice vystupující z nižší části města, stál rozkročen kamenný obr s neúčastným obličejem bez jakéhokoli výrazu. Oběma rukama svíral široký štít, přes jehož hoření okraj se přehýbal had tormanské odrůdy s lebkou po obou stranách zploštělou. Z rozevřených čelistí trčely ohromné jedové zuby. — Kdo poruší hrob Času, bude uštknut probuzeným hadem, — hlásal nápis. Z pravé strany měl Čas jinou tvářnost. Úsměvem zakrýval utajované poznání zla a pod vztaženou paží mu procházela dlouhá řada bezvýrazných lidí, vynořujících se z podnoží. Zády k prvnímu obru stál stejný gigant s rozšklebenými širokými ústy a roztaženým chřípím zploštělého nosu. Tlustým kyjem pobitým hřeby bušil do postav, které ovíjely třetí výseč podstavce. Lidé se krčili, zakrývali si před ranami obličeje i hlavy, padali na kolena a svíjeli se, zející ústa ztuhlá v němých výkřicích utrpení. Tam, kam kyj nemohl dosáhnout, ztrácel se celý zástup v propasti, přikryté sotva viditelnou mřížkou.
Čtvrtá strana pomníku, obrácená k oceánu, byla vroubena cestičkou ze skla stejné barvy jako sousoší. Poslední velikánovu tvář ozařoval smutný úsměv, plný útěchy a zvláštního triumfu. S laskavou opatrností se skláněl k davu mladých mužů a žen se silnými a krásnými těly. Všichni se snažili dosáhnout k obru. Zdálo se, že jeho dlaň hladí les vztažených rukou a jako široká převrácená číše se vznáší nad tvářemi, vzhlížejícími k němu s nadějí a radostí.
Tichá a soustředěná se vrátila Rodis do svého příbytku, odděleného od celého světa, spojila se pomocí devítinožky s Evizou a vylíčila ji, jak se zařídila v novém bydlišti. Eviza ji přepojila i na Vira Norina a Fai se uklidnila, že její vyhnanství nemá neblahé následky pro astronauty ve městě.
Zřejmě byla nespokojenost Čojo Čagase namířena jen proti ní.
V dané chvíli neměla Rodis nikoho dražšího než Čedi, Evizu a Vira ztracené v obrovském hlavním městě. O Čedi měla Fai největší starost. Žila mezi nejprimitivnější a nejneukázněnější části obyvatelstva a nemohla předvídat všechny motivy v jednání podobných lidi. Ale Eviza ji ujistila, že Čedi se má výborně a nasbírala spoustu zajímavých pozorování. Fai tedy usnula klidně na novém místě přes vytrvalý praskot dřevěných trámů a podlahových prken. V neprostupné tmě zářilo jenom nepatrné světélko robota, který by okamžitě spustil pop1ach, kdyby se objevil nezvaný host nebo nastala změna v chemickém složení vzduchu…
Ve stanovenou dobu se Rodis oblékla po tormanťansku do širokých kalhot, blůzy z hladké černé látky a pevných střevíců. Místo lampičky si nasadila čelenku, která se ve tmě automaticky rozsvěcovala, a špičkou nohy stiskla jamku ve stěně. Dřív než vstoupila do otvoru, nařídila robota v prvním pokoji na samočinné zapojení pole. Když tak zabezpečila svůj byt, zavřela za sebou desku ve zdi.
Na konci prvního schodiště ji očekával Tael s architektem.
Seznámení začalo jako obvykle dlouhým pohledem a trhanými, skoro bezděčně pronášenými slovy. A nebylo divu, že malému nesmělému architektovi, zvyklému na nezdvořilost hodnostářů a hrubost okolí, připadala Fai, sestupující po schodech v záři diadému, jako bohyně. Tael se jen usmál při vzpomínce na vlastní otřes, když poprvé Rodis uviděl. Klikatý sestup je přivedl do chodby, která kruhem arkád obklopovala ústřední sál s nízkou klenbou. V prostorách mezi arkádami se ukrývaly kamenné lavice.
Taelův přítel vedl své společníky k oblouku, kde stál úplně nový stůl a masívní cylindr se zdvojenou zářivkou.
Rozsvítil. Silné narudlé světlo ozářilo podzemí. Architekt kousek odstoupil a s úklonou se představil:
„Gach Du-Den, čili Gachden.“
Rozestřel souborný nákres podzemí v Chrámu Času, a Rodis byla ohromena jeho rozměry. Dvě vrstvy podzemních průchodů a chodeb se rozvětvovaly do všech stran a vyúsťovaly šesti dlouhými rameny za hranice zahrady i rudé zdi.
„Právě tahle chodba vede pod sochu Času,“ vysvětloval architekt, „ale nechali jsme ji zavřenou, protože je tam příliš frekventované místo. Chodba číslo pět nalevo od ní patří k nejvhodnějším. Končí ve starém pavilónu, kde jsou teď transformátory vysokého napětí a my, DŽI, máme sem volný přístup. Ještě lepší je však čtyřka, pohroužená do skalní stěny na svahu vystupujícím k horám. Na výběžku tam stojí stará chemická laboratoř Zeta Uga. Ze sklepa pod laboratoří sestupuje kolmá šachta, dostupná všem, kdo jsou zasvěceni do tajemství chrámu. Ostatní chodby ústí do otevřených míst a při častém používání mohou být objeveny.
Ale pro případný útěk se hodí.“
„Zet Ug je jeden z členů Rady Čtyř?“ zeptala se Rodis.
„Nevěděla jsem, že je vědcem v oboru chemie.“
„Není vůbec žádným vědcem!“ rozesmál se architekt.
