A Eviza v duchu už posté souhlasila s mladým vůdcem šesti KŽI. Ti opravdu umírali zdraví, nevěděli nic o žalostném boji o život ve špíně a bolestech.
Rodis přecházela od lůžka k lůžku, přisedala na okraj, tišila bolest hypnózou, učila pacienty, jak si vsugerovat spánek nebo se rozptylovat představami. Eviza, která nevládla takovou psychickou silou, prováděla léčivé masáže nervů. Když se k ránu vysílené vracely do pokoje k Čedi, padly na lůžka a okamžitě usínaly únavou a nervovým vyčerpáním.
Zvěst o neobyčejné ženě se okamžitě rozletěla po celé nemocnici. Teď se k Fai Rodis jako k bohyni upínaly ze všech stran modlitby a vztažené ruce. Hoře kolem se na ni navalilo, dusilo ji a zbavovalo dřívější vnitřní svobody.
Rodis poprvé pochopila, jak daleko má ještě k opravdové duševní dokonalosti. Tím, že si uvědomovala nicotnost vlastních sil v oceánu žalu, vznikala v ní lítost a odváděla ji od hlavního cíle.
Po čtyřech dnech strávených v nemocnici kráčela Rodis opět po vrzavých podlahách v Chrámu Času v doprovodu obou svých družek a všech tří devítinožek. Dvě z nich nesly dosud slabou Čedi v pružné houpací síti, zavěšené na dvou opěrných tyčích. Nesmírně šťastný Tael je přivítal u brány, a dokonce i stráž, vybraná tentokrát ze zvlášť vyškolených lidí, zjihla při pohledu na Čediny modré oči, které hleděly na všechno kolem s nadšením všech uzdravených.
Dívčina radost však neměla dlouhé trvání. Když zjistila, že se má vrátit na hvězdolet, propadla zármutku a Fai musila vyvinout velké úsilí, aby ji přesvědčila, že je to nutné.
Eviza žádala, aby mohla zůstat ve městě pro případ, že by Fai nebo Vir onemocněli.
„Moje zdraví je skvělé,“ namítla Rodis, „a léčit sugescí dovedu lépe než kdokoli z vás.“
„Ale co Vir?“
„Ten, zdá se mi, je nemocen, ale tak, že nepotřebuje lékařku, byť byla z mezihvězdné expedice…“
„Je to možné? Náš zkušený astronavigátor? Vy žertujete!“
„Ráda bych.“
,,Ale to je nerozum! A vy jste tak klidná!“
„Nerozum o nic větší, než byl Čedin život mezi KŽI, než vaše práce v nemocnici, než všechny ideje, které nás přinutily vniknout násilím do existence této nehostinné, utrápené planety.“
„Rodis, vy zamýšlíte něco nebezpečného? Já vás neopustím!“
„Opustíte!“ Rodis přitáhla Evizu k sobě a její havraní vlasy splynuly s temně rusými kadeřemi mladé lékařky.
Všechny tři ženy vykonaly procházku podzemím do Svatyně Tři Kroků.
„Zde necháme vaši devítinožku,“ obrátila se Rodis k Evize. „Její šedozelená barva se stříbřitým odstínem velmi dobře harmonuje s černými stoly a lavicemi.“
„A co bude s mou?“ zeptala se Čedi, která si velmi oblíbila svého šedomodrého robota.
„Svou devítinožku darujete Taelovi a naučíte ho s ní zacházet.“
„A zelené světlo na panelu života bude pak patřit jemu?“
„Ano. Evizin signalizační náramek si vezmu já, ale vypnu jeho přímé spojení s Temným Plamenem, jakmile budete v bezpečí za stěnami hvězdoletu.“
„Za stěnami hvězdoletu…,“ opakovala Eviza. „Možná, že je to hanba pro vědeckého pracovníka, ale já budu šťastná.
Oč lepší je žít v kosmické lodi a podnikat odtud vyjížďky do cizího světa, než být jako vy odtržen od Temného Plamene a unášen proudem podivného života, v němž jako by se všichni smluvili, že budou škodit sobě i druhým, působit všude hoře a trápení, dokonce i tam, kde není důvod k neštěstí.“
Rodis i Norin doprovodili mladé ženy k těžkopádnému, zaprášenému a rozviklanému vozu.
Čedi pevně objala Rodis, políbila astronavigátora, pak si klekla a pohladila svou devítinožku.
Dvojice Pozemšťanů a tormanťanský inženýr stáli na balkóně pátého chrámu. Vůz jel oklikou po horní cestě a sloupec prachu se ještě dlouho vznášel nad městem. Tael se už naučil rozeznávat náladu svých domněle nevzrušivých pozemských přátel. Když hleděl na klidné, do dálky upřené tváře, rozhodl se Tormanťan přivést Norina i Rodis na jiné myšlenky.
„Ještě jsem vám nepoděkoval za vzácný dárek,“ řekl a ukázal na devítinožku.
„U nás neděkujeme za dárky. Největší radostí pozemského člověka je obdarovávat ostatní. Poděkovat musíme my vám,“ řekla Rodis.
Tael neznámo proč upadl do rozpaků a převedl řeč na jiné téma:
„Mou zvědavost vzbuzuje pořád počet robotových nohou.
Proč devět, proč liché číslo, a ne oboustranná symetrie, dvě, čtyři, šest, osm, deset…?“
