Čedi dopravili do nemocnice v bezvědomi. Nejdříve ji položili do chodby zastavěné lůžky. Lékař, který měl službu, neuvěřil hlášeni „fialových“, naneštěstí nejnižší hodnosti, a jen se hlasitě smál, když ho ujišťovali, že ta dívka přiletěla ze Země. Působilo to přiliš neuvěřitelně. Objevila se v noci, v obyčejných šatech KŽI, a ke všemu zraněná při pouliční rvačce. Poslední pochyby, které přepadly lékaře, když prohlížel její podivuhodně dokonalé tělo, se rozplynuly, sotvaže Čedi v mrákotách pronesla několik slov čistým jazykem Jan-Jachu, s jasným přízvukem lidi ze Zadní polokoule.
Lékař uznal poraněni za smrtelná. Cítil, že není schopen dívku zachránit. Nemělo cenu ji zbytečně trápit a budit z milosrdného šoku. Chirurg máchl rukou, aniž tušil, že ve stejné době přislušnik „vládcova oka“ dával přikaz najít Evizu za každou cenu.
Silná vůle pomohla Čedi vynořit se z rudého moře bolesti a slabosti, které zaplavilo jeji vědomi. Ležela nahá na úzké železné osteli, přikrytá žlutou látkou v ostré záři nezastíněné lampy. Stejná osvětlovací tělesa, jejichž jas řezal do očí použivali na Tormansu ve všech služebních místnostech i v bytech KŽI. Zde v nemocnici působil prudký svit nesnesitelně, ale nikdo z pacientů, sténajících a blouznících na sousedních lůžkách, to nebral na vědomi.
V noci nechodili k nemocným ošetřovatelky ani lékaři.
Lidé trávili dlouhou tormanskou noc o samotě se svým utrpenim. Byli přiliš slabi na to, aby mohli vstát nebo spolu mluvit.
Čedi pochopila, že zemře, ponechána vlastnimu osudu.
Přes nesnesitelnou bolest a vířeni v mozku se trochu pozvedla, spustila nohy z postele, a znovu omdlela. Pronikavé bodnuti ji přivedlo k vědomi. Otevřela oči a přímo nad sebou uviděla Evizinu tvář planouci rozčilenim.
V doprovodu lékaře, který se třásl strachem kvůli své chybě, odnesli Čedi na volný operační sál. Když se Eviza přesvědčila, že bezprostřední nebezpeči minulo, spojila se s Rodis a Virem Norinem.
Další záležitosti, včetně neplodného rozhovoru s „hadonošem“, zabraly víc než dvě hodiny. Čedi stále spala na operačním sále. Když se Eviza přihnala jako vítr, brašnu s potřebnými preparáty na ramenou, všechen lékařský personál nemocnice byl už pohromadě. O minutu později přiběhl Vir Norin obtižený dvěma pevně svinutými baliky. Hlavní chirurg nervózně přecházel přede dveřmi operačního sálu.
Utekl ze své pracovny, kde se na veliké obrazovce střídavě objevovali hned Zet Ug, hned Gen Ši, a žádali zprávy o Pozemšťance. Po Taelově upozornění Eviza nic neřekla o pomoci z hvězdoletu. V nemocnici myslili, že běžela pro léky buď domů, nebo ke svému kolegovi.
Při desinfekci si Eviza stačila odpočinout a bez průtahů se pustila do operace. Tormanťanšti chirurgové zhlédli podivnou techniku pozemské lékařky. Eviza směle oddělila všechna zasažená místa podélnými řezy, při čemž pečlivě dbala na to, aby nepoškodila sebejemnějši nervová vlákna nebo mizní cévy. Rozbité kosti včetně drobných úlomků spojila zvláštními rudými svorkami, izolovala hlavní cévní kmeny, přeťala je a připojila k malému pulsujícímu aparátu.
Pak celé operačni pole pětkrát po sobě nasytila roztokem pro zrychlenou regeneraci kostí, svalů a nervů. Jednotlivé řezy zcelila černými svorkami. Potom přišel ke slovu druhý přístroj, který masíroval okraje ran a zároveň vtíral do tkáně hustou tekutinu pro regeneraci pokožky. Hned nato Eviza probudila pacientku a dala jí vypít značné množství jakési emulze podobné mléku. Vir Norin v oděvu ošetřovatele zvedl Čedi nesmírně opatrně z operačního stolu. V té chvili se Pozemšťané nestarali o dodržováni tormanťanských mravů, protože nedůvěřovali sterilitě jejich prostěradel. Astronavigátor nesl na rukou úplně nahou Čedi do malého pokojíku, který pro ni připravili. Tam ji položil na lůžko ze zvláštní stříbřitě zářící látky a přikryl předem připraveným průzračným příklopem na lehké konstrukci.
Vedle postele stála už Čedina šedomodrá devítinožka.
Připojili k ní mnohaválcový přistroj se soustavou hadiček, jejichž konce byly zavedeny do příklopu. Eviza Tanet se natáhla na malou tvrdou pohovku, opřená lehce o levou ruku a pravou paži ohnutou k zátylku. Občas pohlédla do záhlaví lůžka na sloupeček indikátorů se svody upevněnými na Čediných spáncích, šíji, hrudi i na zápěstích.
Vir Norin vděčně pohlédl na svou kolegyni, pevně stiskl loket její silné ruky založené pod hustými kudrnami a zamiřil ke dveřím. Našlapoval opatrně, podlaha byla dosud mokrá od desinfekce.
Astronavigátor ještě ani nevyšel z ohromné nemocniční budovy, když do pokoje se spíci Čedi a polobdící Evizou vkročila postava ve zmačkaném a sepraném žlutém plášti, jaké se pujčovaly návštěvám. Obličej měla ofačovaný.
Eviza vyskočila a vrhla se návštěvě kolem krku.
„Rodis!“
,,Přišla jsem vás vystřídat,“ a Fai přejela prsty po Evizině vpadlé tváři.
Eviza zamžourala jako dítě, když mu přijde do oči mýdlo, a rozhodně zakroutila hlavou.
„Teď ne. Jakmile přejde nervové napětí, budu zase klidná.“
„Uklidním vás! Položte se.“
