Do podzemí vstoupilo osm lidí, jejichž tváře i zasmušilým Tormanťanům připadaly kruté. Temně modré pláště měli volně přehozené přes ramena.
Architekt je chtěl dovést k Rodis, ale muž v čele skupinky Gachdena nevybíravě odstrčil.
„Ty jsi vládkyně cizinců ze Země... ? Přišli jsme ti poděkovat za přístroje, o nichž jsme snili celá tisíciletí. Dlouhé věky jsme se skrývali a nic nepodnikali, ale teď se můžeme vrátit k boji.“
Fai Rodis pohlédla na kamenné tváře příchozích, z nichž vyzařovaly vůle a rozum. Nenosili žádné ozdoby ani odznaky a jejich oděv, s výjimkou plášťů určených pro noční putování, se nijak nelišil od obvyklých šatů průměrných DŽI. Pouze na palci pravé ruky měl každý z nich široký platinový prsten.
Fai vybídla hosty, aby se posadili. Pak ukázala na prsten a zeptala se mluvčího Andělů: „Jed?“
Muž povytáhl obočí úplně stejně jako Čojo Čagas a jeho rty sebou sotva znatelně škubly v krutém úsměvu.
„Poslední smrtelný stisk ruky pro ty, na koho padne naše volba.“
„Odkud má vaše společnost svůj název?“ zeptala se Rodis.
„Nikdo neví. Tradice o tom nic neříká. Nazýváme se tak od samého založení, tedy od okamžiku, kdy jsme se objevili na planetě Jan-Jach z Bílých Hvězd, nebo ze Země, jak tvrdíte vy.“
„To jsem věděla. Jméno vaší společnosti má hlubší smysl a je mnohem starší než si myslíte. Ve Stoletích Temna vznikla na Zemi legenda o velikém boji mezi Bohem a Ďáblem, mezi dobrem a zlem, nebem a peklem. Po boku Boha bojovali bílí andělé, při Satanovi stáli černí.
Celý svět byl rozdělen vedví, dokud Satan a jeho vojsko nebyli poraženi a svrženi do pekla. Ale existovali i andělé šedí, kteří zůstali nezávislí, nikomu se nepodřídili, na ničí straně nebojovali. Nebe je zavrhlo, a peklo nepřijalo. Od té doby jsou navždy mezi nebem a peklem, tedy na Zemi.“
Zasmušilí návštěvníci poslouchali s rozzářenýma očima; legenda se jim líbila. Rodis pokračovala:
„Jméno Šedí Andělé přijala tajná společnost, která ve Stoletích Temna bojovala s inkvizicí a vystupovala stejně proti zlu černých sluhů Hospodina, jako proti lhostejnosti dobrých bílých. Věřím, že se stanete následovníky svých pozemských bratří.“
„To je skvělé!“ řekl vůdce Šedých Andělů. „Dodá nám to ještě víc jistoty.“
„V čem?“ zeptala se Fai nečekaně ostře.
„Že je nutný teror, přechod od ojedinělých akcí k masovému vyhlazení škůdců, kterých v poslední době neobyčejně přibylo!“
„Zlo se nedá zničit mechanicky. Nikdo nedokáže hned odhadnout rub akce. Je třeba usměrňovat boj tak, aby ze střetávání protikladů vznikal pohyb ke štěstí, vzestup k dobru. Jinak ztratíte vodítko. Sami vidíte, že přešla tisíciletí, ale na vaší planetě stejně jako dřív panuje nespravedlnost, útlak, a miliardy lidí žijí nicotně krátký život. K vymýcení škůdců potřebujete velice přesnou mušku, jinak budete bojovat s přízraky. My vždycky máme na paměti, že akce se rovná reakci, a snažíme se zachovat rovnováhu.
Vaše slepé útoky zmnoží jen lidské utrpení, prohloubí inferno.
Pak ovšem byste vy sami měli být zničeni.“
„Vy nás tedy považujete za nepotřebné?“
„Víc než to, za škodlivé, jestliže neodstraníte hlavní zdroje zla, čili když nezasadíte smrtelné rány oligarchii. To je však jen jeden krok vpřed. A zůstane bez užitku, neučiníte- li druhý i třetí. Zbytečně se toto místo nenazývá Svatyní Tří Kroků.“
Fai se odmlčela a pozorně pohlédla na vůdce Šedých Andělů.
„Pokračujte,“ řekl tiše, „řišli jsme si přece poslechnout vaše rady. Věřte, že nemáme jiný cíl, než ulehčit lidem jejich úděl, udělat rodnou planetu šťastnější.“
„Důvěřuji vám a věřím ve vás,“ odpověděla Rodis.
„Ale uznejte, že vládne-li na planetě nezákonnost a vy chcete nastolit zákon, musíte být stejně mocní jako zosobněná nezákonnost oligarchického státu. Labilita špatně uspořádané společnosti spočívá v podstatě v tom, že se takové zřízení pohybuje na pokraji hluboké infernální propasti a při sebemenším otřesu padá dolů ke stoletím Hladu a Vražd. Podobá se to úplně výstupu na strmou horu, jenomže zde místo gravitace působí primitivní lidské instinkty.
Stejně tak vy, když nezajistíte lidem víc důstojnosti, znalostí a zdraví, převedete je pouze z jednoho druhu inferna do druhého, spíše horšího, protože každá změna struktury vyžaduje rezervní síly. A kde jinde je vzít než mezi lidem, za cenu, že zmenšíte jeho beztak pochybný blahobyt a znásobíte tíhu a hoře.“
„Domníváte se, že lid na Jan-Jachu je záměrně udržován na nízké intelektuální a mravní úrovni?“ zeptal se vůdce.
„Myslím, že ano!“
„Pak začneme jednat! Ať se vládci a hadonoši střeží sebevíc, nezachrání se. Otrávíme vodu, kterou pijí ze zvláštních vodovodů, zamoříme vzduch jejich obydlí bakteriemi a radioaktivním jedem, přimísíme jim do potravy škodlivé, zvolna účinkující látky. Tisíce let si vybírali své strážce mezi nejomezenějšími lidmi. Teď už to nejde, i DŽI pronikají do jejich pevností.“
„Nu a co z toho? Když lidé nepochopí vaše cíle, vystřídají jen jedni vládci druhé. Znovu říkám, že vy sami byste se stali oligarchy, a to přece nemáte zapotřebí.“
„Rozhodně ne!“
