„Připravte si tedy program, který bude každému srozumitelný, a hlavně vytvořte spravedlivé zákony. Zákony přece nejsou k tomu, aby chránily moc, majetek nebo privilegia, nýbrž aby zajišťovaly čest a důstojnost každého člověka a rozmnožovaly jeho duchovní bohatství. Odtud začnete Tři Kroky k opravdové společnosti, v níž by existoval zákon, skutečné veřejné mínění a důvěra lidí k vám.
Učiňte ony tři kroky a stvoříte žebřík pro výstup z inferna.“
„To však není teror!“
„Samozřejmě že ne. To je revoluce. Šedí Andělé, budou- li dobře připraveni, mohou udržovat ve strachu pachatele nezákonností. Ale bez společné práce, bez svazku DŽI a KŽI, ustoupíte za čas nutně od svých dřívějších zásad a stanete se ustrnulou, privilegovanou hrstkou oligarchů, oddělenou od ostatních vrstev obyvatelstva. Neboť komunistická společnost, zřízení vyššího typu, může existovat jen jako jednolitý proud, který se neustále mění, spěje kupředu, dál a výš.“
Vůdce Šedých Andělů zvedl dlaně ke spánkům a poklonil se před Rodis.
„Zde je třeba ještě mnoho přemýšlet, ale vidím světlo,“
řekl.
A sama Fai Rodis, přes břímě povinnosti a strachu o budoucnost tormanťanského národa, nabyla jistoty, že pozemská expedice bude úspěšná.
KAPITOLA XII
Křišťálové okno
Než vyšel na ulici, prohlédl se Vir Norin v zrcadle. Snažil se neodlišovat od obyvatel hlavního města a napodoboval je dokonce i chůzí. Lidé se skvělou tělesnou konstrukcí a mohutnými svaly nebyli na Tormansu vcelku žádnou vzácností, především profesionální sportovci jako zápasníci, hráči míčových disciplín či cirkusoví siláci. Oko zkušeného pozorovatele by však pravděpodobně postřehlo Norinovu odlišnost podle bleskové reakce, s níž se pohyboval v davu.
Vir zamířil do lékařsko-biologického ústavu. Vědci na Jan-Jachu sloučili tyto dva obory přírodních věd.
Na ulici se všechno podřizovalo spěchu nekonečného proudu chodců, poháněných neustálými obavami, že se opozdí buď pro neschopnost rozvrhnout si svůj čas, nebo kvůli špatně fungující dopravě či nekvalitní práci prodejní sítě.
Vir Norin se vždycky zaradoval, když mezi spoustou protijdoucích lidí s unaveným a starostmi utýraným pohledem se náhle objevily čisté, zasněné oči plné něhy nebo stesku. Tak mohl i bez disektoru rozpoznat rovné a pevné charaktery od zdeptaných a popleněných duší. Řekl o tom Taelovi. Inženýr namítl, že takové povrchní pozorování se hodí jen pro nejvšeobecnější výběr. Skryta zůstane při tom psychická odolnost člověka, hloubka a závažnost jeho úsilí i zkušenost minulého života. Astronavigátor mu dal zapravdu, ale přesto dál v davu tisíců kolemjdoucích lačně hledal tyto známky opravdového života.
Ústav, který Vira pozval, sídlil v nové budově, prostorné a jasné. Všechno nasvědčovalo tomu, že se tu měla zdárně spojit pohodlná práce se snadnou obsluhou.
Ochranná okna propouštěla spoustu světla. — Až příliš mnoho, pomyslil si Vir, — když nemají stínicí zařízení ani světelné filtry. Tenkými stěnami však pronikal hluk z ulice, stropy byly nízké a větráni špatné. Ostatně, nedýchatelný vzduch a stísněnost byly neměnnými průvodci života ve Středu Moudrosti. Staré budovy hlavního města, postavené před začátkem bytové krize, měly aspoň masivní stěny a vysoké stropy, proto v nich panoval větší klid a menší vedro.
Fialový strážce patolízalsky vyskočil, sotva zahlédl kartičku Rady Čtyř. První zástupce ředitele sešel z horního patra a vlídně prováděl Pozemšťana po ústavu.
Ve druhém poschodí bylo oddělení biofyziky. Počítače tu sledovaly přístroje pracující podobně jako retikulární komparátory na Zemi. Astronavigátora zavedli do chodby, osvětlené tlumenými růžovými lampami, jejíž levou stranu tvořilo okno z litého křišťálově průzračného skla. Bylo dlouhé několik metrů a oddělovalo chodbu od laboratoře.
Obrovský sál naprosto postrádal denní světlo. Nízký strop, podepřený čtyřmi čtvercovými sloupy, by připomínal vyčerpaný rudný důl na Zemi, nebýt pruhu namodrale svítících zářivek na stropě a stříbřitě šedých ozdob na hladkých stěnách. Monotónně působily řady stejných stolů a pultů, nad nimiž se v krajním soustředění skláněli muži i ženy ve žlutých pláštích a čapkách. Vir si však stačil všimnout, že tyto pózy lidé zaujali, sotva se v chodbě objevil zástupce ředitele. Tormanťan se spokojeně uchechtl:
„Šikovně vymyšleno. Když my, správní úředníci, tudy procházíme, můžeme sledovat každého pracovníka. Je tu spousta lenochů, člověk je musí popohánět!“
„Jiné metody neexistují?“ zeptal se Vir Norin.
„Tahle je nejlepší a nejhumánnější.“
„A tak to vypadá v každé laboratoři?“
„V každé, je-li ústav umístěn v nové budově. Staré jsou vybaveny mnohem hůř a my vedoucí to máme obtížnější.
Vědci v pracovní době tlachají o kdejaké hlouposti a nešetří časem, který patří státu. Musíme je častěji kontrolovat.“
