„Jsem přesvědčen, že nás celou dobu poslouchají a pozorují,“
řekl Tor Lik.
„Dobře, že jazyk Země je pro Tormanťany naprosto nesrozumitelný!“
vzlykla Eviza. „Nemají od nás ještě dostatečně dlouhé texty.“
„Myslím, že ho lehce dešifrují,“ namítla Čedi. „Mají s námi mnoho společných slov a pojmů. Přesně vzato, jejich řeč je jeden z jazyků páté epochy v éře Rozděleného Světa, změněný ovšem za dvaadvacet století.“
„Ať je to jak chce, našim rozmluvám vládci Jan-Jachu zatím nerozumějí a nebudou je tedy zbytečně znepokojovat.
Měli bychom se občas zaclonit pomocí robotů, abychom své hostitele nezasvěcovali do intimní stránky našeho života. Třeba právě teď, když budeme hovořit s hvězdoletem.“
Faina modročerná devítinožka zaujala místo uprostřed pokoje. Pod jejím pláštěm zahučel dálkový vysílač televideofonu a místnost se ponořila do tmy. Astronauti se sesedli na pohovce. Na protilehlé straně zaplálo zelené světlo a zazněly melodické tóny písně o jívě nad řekou. Nejasné, míhající se kontury lidí dostaly najednou přesný tvar, jako by se zbylá posádka z kosmické lodi ocitla náhle v zahradách Coamu a usedla vedle kolegů pod vysokým stropem palácové komnaty.
Aby šetřili baterie robotů, jejichž energii mohli potřebovat při důležitějších věcech, řekl každý zhuštěně své dojmy z prvního dne na Tormansu. Rekord ve stručnosti získal Tor Lik. „Mnoho patosu, slov o velikosti, štěstí a bezpečnosti. Vedle toho všude strach a sbory strážců, které tu nejsou, aby zajišťovaly bezpečnost, nýbrž proto, aby se k vládcům nikdo nedostal. Tváře lidí jsou zasmušilé, ani ptáci tu nezpívají.“
Když zhasl stereoobraz a spojení s hvězdoletem se přerušilo, řekla Rodis:
„Nevím jak u vás, ale u mne ochranné sérum a biofiltry vyvolávají ospalost.“ Ospalost místo obvyklé touhy po činnosti cítili všichni. Eviza to pokládala za normální jev a upozornila astronauty, že budou malátní ještě tři čtyři dny.
Příští ráno, sotva se Pozemšťané stačili nasnídat, objevil se u nich hodnostář v černém oděvu pošitém namodrale stříbrnými hady. Vyzval Fai na schůzku s „velikým Čojo Čagasem“. Ostatním členům expedice navrhl zatím procházku zahradami Coamu, než bude čas, aby šli do hlavního zpravodajského střediska, kde jim z příkazu Čojo Čagase poskytnou potřebné informace.
Fai Rodis poslala druhům vzdušný polibek a vyšla v doprovodu mlčenlivého strážce ve fialovém, který jí s uctivými úklonami ukazoval cestu. U jednoho z vchodů, přikrytých těžkým závěsem, zůstal jako přimrazen stát, s rukama rozpaženýma a tělem po pás ohnutým. Fai sama odhrnula závěs a v téže chvíli se otevřely těžké dveře, které, jako všude na Tormansu, se otáčely ve veřejích a nezapouštěly se do stěn jako doma na Zemi. Ocitla se v pokoji s temně zelenými drapériemi a vyřezávaným nábytkem z černého dřeva. Pozemšťané ho už předtím viděli z hvězdoletu při televizním přenosu na tajném kanálu.
Čojo Čagas tu stál a prsty se lehce dotýkal křišťálové měňavé koule na černém podstavci. Zblízka se „veliký“
málo podobal svému obrazu z televize. Chytře a povzbudivě se usmál a pohybem ruky vyzval Rodis, aby se posadila.
Opětovala jeho úsměv a rozložila se pohodlně v širokém křesle.
Hostitel usedl poblíž, naklonil se důvěrně kupředu a zkřížil ruce, jako by se chystal trpělivě poslouchat svou návštěvnici.
„Teď si můžeme pohovořit ve dvou, jak se sluší na vedoucí osobnosti. I když je hvězdolet jen zrnkem písku ve srovnání s planetou, psychologicky je odpovědnost a plná moc nás obou stejná.“
Fai chtěla namítnout, že podobná formulace je nesprávná a pro člověka ze Země urážlivá. Ale pak si to rozmyslila.
Bylo by směšné a bezúčelné přesvědčovat oligarchu o zásadách pozemské etiky v éře Spojených Rukou.
„Jaké jsou normy společenských styků u vás na Zemi?“
pokračoval Čojo Čagas. „V jakých případech mluvíte pravdu?“
„Vždycky! „ „To je nemožné! Skutečná, nevyvratitelná pravda neexistuje.
„ „Existuje její přiblížení se k ideálu, tím větší, čím vyšší je úroveň společenského vědomí člověka.“
„Co s tím má vědomí společného?“
„Když si většina lidí uvědomí, že každý jev má rub a líc, že pravda má dvě tváře a je závislá na měnícím se životě…“
„Tak tedy absolutní pravda neexistuje?“
„Honba za absolutními pojmy je jedním z největších omylů člověka. Výsledkem je jednostrannost, tedy polopravda, a ta je horší než vyložená lež, která oklame méně lidí a není nebezpečná pro člověka vědoucího.“
„A vy se vždycky držíte téhle zásady? Neochvějně?“
„Neochvějně!“ řekla Rodis pevně, ale hned si vzpomněla na scénu, kterou zahrála na hvězdoletu.
„Tak mi tedy popravdě řekněte, proč jste se objevili na planetě Jan-Jach?“
„Opakuji, co jsem řekla už dříve. Naši vědci vás pokládají za potomky Pozemšťanů páté epochy starověku, na Zemi nazývané éra Rozděleného Světa. Podle toho musíte být našimi přímými příbuznými. Cožpak to není dostatečný důvod, abychom se vzájemně poznali?“
„Národ Jan-Jachu je jiného mínění,“ řekl zřetelně Čojo Čagas. „Ale připusťme, že je správné, co jste řekla. Co dál?“
