„Pozor! Je to jenom stroj, který nám slouží jako nosič brašna, pomocník i ochránce. Je úplně neškodný, ale uzpůsobený tak, že kulka od něho odskočí stejnou silou do místa, odkud byla vystřelena, a úder může vyvolat odrazové pole, jak se to pravě stalo. Pomozte svému kolegovi z křoví a nevšímejte si našich mechanických služebníků.“
Tormanťan sebou plácal v trní a zlostně povykoval.
Stráže i oba hodnostáři ustoupili a všech sedm robotů nalezlo do vozu.
Naposledy zavadili Pozemšťané pohledem o Temný Plamen. Útulný a spolehlivý kousíček rodné planety stál osaměle na zaprášené rovině, jasně ozářené cizím sluncem.
Astronauti dobře věděli, že šest jejich druhů je bez přestání sleduje, ale tma v hloubi vstupního otvoru i ve vysunuté chodbě se zdála neproniknutelná.
Na pokyn hodnostáře, jehož Eviza v duchu nazvala „hadonošem“, zabořili se astronauti do hlubokých měkkých sedadel a vozidlo se drkotavě rozjelo po nerovné cestě. Kdesi pod podlahou hučely motory. Zvířený jemný prach skořicové barvy zakryl kupoli Temného Plamene.
Trubky mocného kompresoru odfoukávaly prach dozadu.
Průvodci v čele s oběma „hadonoši“ usedli opodál a neprojevovali ani náklonnost, ani nepřátelství, dokonce ani zvědavost.
Připomínali děti, kterým pod hrozbou trestem bylo přikázáno, aby se neseznamovali s cizinci a vyhýbali se jim. Vůz, řítící se v ulicích značnou rychlostí, nevzbuzoval zpočátku pozornost chodců ani lidí ve vysokých povozech, které se při jízdě prudce kymácely. Ale zvěsti o hostech ze Země se nakonec přece jen nějak roznesly po Středu Moudrosti. Za čtyři hodiny pozemského času, když se auta blížila k hlavnímu městu planety, potkávali už při okraji širokých silnic samé mladé lidi v pracovních šatech jednotného střihu, ale nejrůznějších barev. Červenohnědé suché pláně zůstaly vzadu. Sytá zeleň keřů se teď střídala s pravidelnými čtverci obdělaných polí a dlouhé řady nízkých domků opět s masivními krychlemi, zřejmě továrními budovami.
Konečně se pod koly aut zaleskl zrcadlový povrch ulice, jaké viděli astronauti v televizních přenosech. Ale místo do středu města zahnuly vozy na cestu vroubenou vysokými rovnými stromy s temně olivovými kmeny. Dlouhé vějířovité větve sahaly až k zemi a jako kulisy překrývaly sousední stromy.
Cesta se ztrácela ve stínu jako v hloubi jeviště s nekonečnou řadou dekorací. Kulisovité pně postoupily znenadání místo trojité řadě nevysokých žlutých kuželů, obrácených základnou vzhůru. V trojúhelníkovitých mezerách byl na pozadí temně fialové oblohy vidět pestrými květy porostlý vrchol kopce, který vévodil hlavnímu městu. Holá, čtyři metry vysoká bledě modrá stěna ohraničovala oválné prostranství, v němž se vlnila hustá spleť stříbřitě zelených stromů, podobných jedlím. Park a pestrý luční koberec působily překrásně po třísetkilometrové jízdě uprostřed rezavě hnědých stepí pod fialovým nebem.
„Co je to za oboru?“ přerušila Fai poprvé mlčení a obrátila se ke staršímu „hadonoši“.
„Zahrady Coamu,“ odpověděl s lehkou úklonou. „Místo, kde bydlí veliký Čojo Čagas a jeho spolupracovníci z Rady Čtyř.“
„Copak my nejedeme do města?“
„Ne, náš velký vládce ve své nekonečné dobrotě a moudrosti vám poskytne útulek v těchto krásných zahradách.
Budete jeho hosty po celou dobu, než opustíte planetu Jan-Jach… Tak, a jsme u cíle. Dál už se nedostane žádný vůz.“ Starší hodnostář s neobyčejnou hbitostí otevřel zadní dvířka a vystoupil na sklovitě hladkou plošinku před vraty. Pohnul kotoučkem, který mu zazářil před obličejem, a zmizel v postranním průchodu. Druhý „hadonoš“, dosud nemluvný, vyzval gestem Pozemšťany, aby vystoupili z vozu.
Astronauti se shromáždili před branou, protahovali si údy a upravovali hadice biofiltrů. Vir Norin s Čedi poodešli trochu dozadu, aby mohli obhlédnout mnohastupňovitou stavbu, plnou vnitřních výklenků a zlacených hřebenů, jež sloužila jako vchod do zahrad Coamu.
,,I zde je had!“ zvolala Čedi. „Nejdřív na prsou hodnostářů, na bocích aut, a teď i tady, na vládcových dveřích.“
„Na tom není nic divného,“ namítl astronavigátor. „Jsou přece původem ze Země, kde se symbol hada často vyskytoval ve starých civilizacích.“
„A nedovedu si představit, jak takovou křehkou a složitou architekturu zbavují prachu,“ řekla Eviza Tanet, jež se k nim přidala.
„Bez lidských rukou se to neobejde, ale je to nebezpečná práce,“ odpověděl Vir Norin.
„Zřejmě si tu necení rukou ani života,“ usoudila Čedi bez rozmyšlení. Její slova zanikla v křiku, který zahřměl z malé kryté věžičky nad branou:
„Vítám vás, cizinci. Vstupte bez obav, neboť zde jste pod ochranou Rady Čtyř, nejvyšších představitelů národa Jan-Jachu, i mne samotného, který jsem jejich hlavou…“
Při posledních slovech se dokořán otevřela ohromná křídla vrat. Pozemšťané se usmáli. Vládcova ujišťování byla zbytečná. Nikdo z nich necítil ani stín strachu. Astronauti šli po pružných deskách, tlumících jejich kroky. Cesta vedla klikatě a připomínala linie blesku.
„Není tu zbytečně mnoho slov o bezpečnosti?“ zeptala se Čedi s náznakem netrpělivosti.
„A zákrutů,“ dodala Eviza.
