Inženýr Tael stál před Rodis bez hnutí. Jeho tvář dostávala stále zřetelněji obvyklý výraz rozpačitého dítěte. Fai cítila, že musí Tormanťanovi a jeho druhům dodat odvahu podepřít jejich netrénovanou psychiku.
„Potřebujete patrně určitý druh zbraně, nutný pro vymýcení špehounství udavačství a násilí. Je to pulzační inhibitor krátké paměti. Na hvězdoletu jich sestrojí několik desítek, ale nesmíte je dát do oběhu dřív, než je rozmnožíte na několik set tisíc exemplářů.“
„Nechápu účel té zbraně,“ řekl inženýr unaveně.
,Víte, že existují dva druhy paměti? Řídí se v mozku různými systémy molekulárních mechanismů. Zbavíte-li člověka dlouhé paměti, uděláte z něho idiota. Když mu ale odejmete krátkou paměť, to znamená všechny nedávno nabyté informace a zafixované psychomodely, zneškodníte i nejnebezpečnějšího nepřítele, aniž mu vezmete možnost, aby se vrátil k jakékoli činnosti.“
„Třeba i k předešlé?“
„Třeba. Ale bude muset začít úplně znovu, stejně jako jeho učitelé.“
„To je velkolepé. Má-li zbraň nadto malé rozměry…“
„Úplně miniaturní, stěží větší než ozdoby, které lidé kdysi nosili na prstech. A přidejte k ní ještě droboučký disektor pro rozpoznávání lidské psychiky.“
Tael prudce uchopil Faiinu ruku, klesl na kolena a přitiskl rty na konečky jejích prstů. Pozemšťanka se zachvěla a zároveň pocítila, že toto gesto archaického zbožňování jí není zdaleka tak nepříjemné, jak by si dříve myslila.
KAPITOLA VIII
Tři vrstvy smrti
Plavidlo na dvou doutníkovitých plovácích klouzalo po mořské hladině. Dlouhý záliv Rovníkového oceánu nedostal zbytečně název Zrcadlové moře. Rozkládalo se v pásmu klidné atmosféry, blíž k pólu Zadní polokoule, a neznalo téměř bouře. Protože do něho neústily velké řeky, zachovaly si jeho vody prapůvodní čistotu, byly temné v hloubkách a oslnivě zářivé v rudých paprscích tormanského slunce.
Gen Atal nadšeně pozoroval hru barev za zádí a Tivisa Henako s Torem Likem se těšili z neobvykle čistého moře.
V trojúhelníkovém výběžku kajuty seděli u řídicích pák dva Tormanťané ve fialových uniformách, hleděli upřeně dopředu a jen zřídka si vyměňovali úryvkovité výkřiky.
Mířili ke strmé stěně sudovité hory, jejíž temně šedá kamenná masa byla prorostlá rozvětvenými žilami rudé horniny jako krvavými tepnami.
Trochu nalevo pod horou byl břeh obložen kamennými deskami. Za nábřežím se rýsovaly budovy, ustupující v nepořádku od moře. Opuštěné město Čendin-Tot stálo blízko chráněné obory, která byla na Jan-Jachu poslední.
Zde byla odedávna oblast „přívrženců přírody“, lidí, kteří nepřijali všeobecnou urbanizaci a přesídlili do zóny s nezdravým podnebím. Neúměrný vzrůst obyvatelstva na planetě přinutil Tormanťany zastavět i přírodní rezervace.
Přívrženci přírody zmizeli a splynuli s masou městských obyvatel. A přece nevelké území pralesa zůstalo zachováno před zhoubnou spotřebou šestnácti miliard Tormanťanů.
Byla to zřejmě náhoda. Katastrofální krize vypukla dřív, než mohla být vykácena poslední obora. Mnoho měst vymřelo, a ti, kdo žili v zónách s méně příjemným podnebím, nikdy už opuštěná místa znovu nezabydlili.
Břeh se přibližoval. Pozemšťané chtěli vystoupit na střechu kajuty, která nahrazovala můstek, ale průvodci se energicky vzepřeli. Mluvili velmi rychle, s přízvukem všech obyvatel Zadní polokoule, a polykali souhlásky.
Astronauti, zvyklí na zřetelnou výslovnost ze státních rozhlasových přenosů a z pomalé řeči hodnostářů, rozuměli svým spolucestujícím jen s obtížemi. Vyšlo najevo, že v Zrcadlovém moři žijí obrovské všežravé příšery, které dlouhými chapadly uchvacují s paluby a stahují do hlubin všechno živé. Je jich nesčíslné množství.
„Podivuhodná analogie s pozemskými moři,“ řekla Tivisa.
„Když lidé v době Rozděleného Světa vyhubili vorvaně, rozmnožili se velcí hlavonožci tak, že se proti nim musila vést skutečná válka. Vyhlazení kteréhokoli druhu vždycky pomalu narušovalo rovnováhu přírody, vytvářenou milióny roků. V důsledku výběrového zaměření zla, které dnes nazýváme Ahrimanovou Střelou, zanikaly rostliny i zvířata, a vždycky druhy nejkrásnější, nápadné, méně přizpůsobené novým životním podmínkám. Odolaly většinou druhy škodlivé, a někdy se množily tak fantastickou rychlostí, že doslova zaplavovaly ohromné rozlohy. Zákon o přežívání škodlivých forem tam, kde přírodu neodbornými zásahy mrzačil člověk, poznali Tormanťané z vlastní zkušenosti.“
„Jaká škoda, že v překrásném křišťálovém moři žije taková havěť! Chtěla bych se tu vykoupat, kdybych neměla skafandr,“ končila smutně Tivisa.
„Copak ty nepozoruješ všude na Tormansu jednu zvláštní zákonitost?“ zeptal se Tor Lik. „Na všech krásných místech, budovách i v lidech je vždycky něco špatného.“
„Milý Afi,“ oslovila Tivisa Tora přátelskou přezdívkou, jakou si na Zemi vymyslili pro astrofyziky, a rozčechrala mu trochu vlasy, „nejvyšší čas, aby ses vrátil na hvězdolet.
Nostalgie tě přepadá stále častěji…“
„Máš pravdu. Vstoupil jsem na tuhle zpustošenou planetu jako do uschlé zahrady, z níž nevede žádný východ!“
