Na podstavci se místo zmizelého „hadonoše“ objevila poloprůsvitná rotující koule a zářila kresbou vlnitých čar, které se při otáčení vzájemně prolínaly. Do víření různobarevných vln se mísil mocný zvuk, jehož tonalita neustále stoupala. Koule otáčela vertikálním sloupcem duhových barev a působila na přítomné jako hypnóza. Čedi musila napnout všechnu svou vůli, aby mohla zůstat nezaujatým pozorovatelem. Zvuk náhle ustal, koule zmizela. Na krychlovém podstavci se s vypočítaným efektem pomalu zvedal gigantický had z rudého kovu a rozvíjel obrovité závity mohutného trupu. V rozevřených čelistích mu žhnul plamen, postranní výčnělky zploštělé hlavy zlověstně svítily fialovýma očima. Lampy v sále zhasly. Had otáčel hlavou na všechny Strany a paprsky jeho oči přebíhaly po řadách Tormanťanů. Čedi se střetla pohledem s kovovým netvorem a pocítila ránu. Vědomí se jí na okamžik zakalilo. Od nohou až k srdci jí stoupala podivná slabost. Jen silná nervová soustava, zocelená speciálním výcvikem, pomohla astronautce, aby si zachovala psychickou nezávislost. Had se sklonil níž a začal komíhat tělem, div hlavou nedosahoval do předních řad. Lidé v sále se ve stejném rytmu pohupovali ze strany na stranu, s výjimkou nezhypnotizované Čedi a strnulé Casor. Když socioložka zpozorovala, že „hadonoš“ v rohu sálu bedlivě sleduje publikum, přitiskla Tormanťanku těsněji k sobě a začala se pohupovat zároveň s ní.
Had protáhle zaječel, a všech tisíc lidí se k němu přidalo.
Spustili slavnostní a tklivou hymnu, v níž vychvalovali vládce planety a svůj šťastný život, zbavený hrozby hladu.
Čedi se zamyslila a na okamžik zapomněla otvírat ústa s ostatními. Prst „hadonoše“ na ni ukázal. Zezadu se vynořila rozložitá postava „fialového“ strážce, jehož bezpříkladnou tupost nedovedla prolomit ani hypnóza rudého hada. Položil ruku na Čedino rameno, ale dívka vytáhla Čagasovu „propustku“. „Fialový“ odskočil s hlubokou úklonou a poklusem přiběhl k „hadonoši“. Vyměnili spolu několik vět, které zanikly v řevu davu. Rozmrzelý hodnostář výmluvně rozhodil rukama. Čedi už nepotřebovala hrát svou roli. Seděla nehnutě a dívala se kolem sebe. Kmity netvorova těla byly stále kratší, pohyby se zpomalily, a nakonec had znehybněl, oči mu pohasly, trojhranná lebka trčela vzhůru.
Lidé ztichli jako probuzení ze sna a nechápavě se rozhlíželi.
— Netuší, co se s nimi dělo! pochopila Čedi. — Naučili se skrývat vlastní pocity při společných schůzích pořádaných bez ustání na pracovištích. Tam, jak se Pozemšťanka dozvěděla, nežádali od KŽI nic jiného, než aby před veřejnosti schvalovali a vynášeli moudrost vládců.
Staletá praxe lidi naučila, že podobným požadavkům není třeba přikládat význam, že stačí, když se člověk podřídí navenek. Tehdy oligarchové vynašli metodu, jak pronikat do psychiky a odhalovat skryté myšlenky.
Čedi nepozorovaně probudila Casor.
„Nemluvte na mě, ani ke mně nepřistupujte!“ zašeptala astronautka. „Vědí už, kdo jsem. Vraťte se domů, dojdu sama.“
Casor, ještě napůl omráčená, chápavě zamrkala.
Čedi pomalu vstala a vyšla. Po dusném vedru v sále dýchala s rozkoší chladný vzduch. Zastavila se u tenkého čtyřhranného sloupu z laciného umělého kamene, a pořád se nemohla zbavit myšlenky na obecné pokání pod vlivem hypnózy. Náhle na sobě pocítila upřený pohled. Otočila se a stála tváří v tvář atleticky stavěnému KŽI v zeleném stejnokroji, s našitým znakem zaťaté pěsti na rukávu. Nevelká skupina obyvatel z řad KŽI dosahovala věku třiceti i více let. Byli to profesionální hráči a zápasníci a říkalo se jim „sportovní vzory“. Nezabývali se ničím jiným než svalovými tréninky a rozptylovali davy na stadiónech scénami, které připomínaly spíš masové rvačky.
„Sportovní vzor“ hleděl na Čedi vytrvale a neomaleně, jako už mnoho mužů, s nimiž se tu setkala. V Pozemšťance však jejich pohledy vyvolávaly jenom nepříjemný pocit, jako by si ji prohlíželi blázni.
„Vzor“ se zeptal:
„Přijela jsi z daleka? Asi teprve nedávno? Určitě budeš ze Zadní polokoule?“
„Jak jste…,“ Čedi se vzpamatovala. „Jak jsi to uhodl?“
Tormanťan se spokojeně usmál.
„Říká se, že jsou tam krásná děvčata, ale ty…,“ mladík luskl prsty, „chodíš sama, ačkoli jsi ze všech nejhezčí,“
neznámý kývl ke schodům, kudy odcházeli mladí lidé.
„Mně říkají Šot Ka Šek, zkráceně Šotšek.“
„A mně Če Di-Zem, čili Čezem,“ odpověděla socioložka stejným tónem.
.“Divné jméno. Ostatně, vy tamodtud jste nějací jiní.“
„Tys u nás byl?“
„Ne,“ přiznal Tormanťan k Čedině úlevě. „Poslyš, jsi už něčí?
„Nerozumím ti.“
„No, jestli patříš muži, nebo ne?“ Když viděl, že Čedi stále nechápe, Šotšek se rozesmál. „Má na tebe někdo právo?“
„Ne, nikdo!“ dovtípila se Čedi a v duchu si spílala pro svou tupost.
„Půjdeme spolu do Okna Života.“ Tak říkali Tormanťané velkým halám, kde se promítaly filmy, nebo se konala artistická představení.
„Dobře, půjdem!“ odpověděla Čedi. „A co kdybych měla muže?“
„Pozval bych ho stranou a trochu bych si s ním pohovořil.“
Šotšek nedbale pokrčil rameny. Bylo jasné, že podobné „rozmluvy“ končily pro něho vždycky úspěšně.
