Tormanťanka ve všedním oděvu se podobala chlapci. Široký pás přidržoval kalhoty z hrubé látky a šikmo obepínal její úzké boky. Pod ním byla zastrčena bledě modrá halena s vyhrnutými rukávy a hluboko rozepjatým límcem. Tuhé vlasy s nedbalou pěšinkou dosahovaly až k ramenům a padaly jí přes oči pod trpitelsky lomeným obočím.
Pootevřené rty velkých úst svědčily, že Casor naslouchá s krajní pozorností. Se zkříženýma rukama a trochu nachýlená, tiskla svou štíhlou postavičku k obrubni dveří.
Čedi v náhlém dojetí Tormanťanku objala a mateřsky jí hladila vlasy i tváře.
Soumrak na Jan-Jachu byl krátký, skoro naráz nastala v pokojíku tma. Casor rozsvítila a z rozpaků si začala prozpěvovat.
Její písně, plné průzračné melodičnosti i smutku, Pozemšťanku překvapily. Byly úplně jiné, než jaké slýchala na ulicích nebo v zábavních místnostech. Dívka jí vysvětlila že tormanští hodnostáři neschvalují, aby mládež zpívala melancholické písně. Domnívají se, že to snižuje beztak už chabý životní elán. Starodávné melodie, oblíbené u starší generace DŽT, budí zase zbytečné vzpomínky na minulost, a také vyvolávají smutek. Proto v celoplanetárních vysíláních dávají vládci přednost optimistickým a oslavným, třebaže kýčovitým písním. Teď bylo Čedi jasné, proč Tormanťané tak málo zpívají. Rozhodla, že je nutné, aby Casor uviděla ostatní Pozemšťany. Ještě týž večer se astronautka měla prostřednictvím devítinožky vidět s Fai Rodis.
Obě dívky vešly opatrně do Čedina pokoje, vůbec nerozsvítily a pečlivě zakryly okno. Teprve pak vytáhly pod postelí ukrytého stříbřitě modrého robota. Socioložka otočila kolečkem svého náramku, devítinožka zapojila signál, rozezvučela se a vysunula tlapky. Casor se trochu polekala, protože ji pokládala za živého tvora.
Nosný paprsek byl nasměrován podle známých souřadnic, ale Fai se neobjevila. Rozčilená Čedi hned nezpozorovala němé značky na stěně, kam zaostřila robota. Konečně uviděla řadu kroužků a pochopila, že Rodis opustila zahrady Coamu a zanechala v pokoji nepatrný indikátor, který se uváděl v činnost paprskem devítinožky.
Znepokojená astronautka zkusila zavolat Evizu nebo Vira Norina. Trvalo hodinu, než se konečně na obrazovce objevila Eviza v přiléhavé večerní toaletě s hlubokým dekoltem.
Ametystová barva látky ještě zvýrazňovala její topasové, široce rozestavené oči a rudé rty.
Eviza Čedi uklidnila, když jí sdělila, že Rodis teď žije ve vysoko položené části města ve starém Chrámu Času, přeměněném na muzeum starověkých knih. Lékařka výpravy bydlila v Ústřední nemocnici a mohla se s Rodis volně stýkat. Umluvila si s Čedi schůzku za čtyři dny, až skončí meziměstská konference lékařů.
„Přijďte hned ráno, Čedi,“ řekla Eviza, „poobědváme spolu v nemocniční jídelně. Ostatně, kde se stravujete?“
„V jakékoliv restauraci, na kterou při svých potulkách městem právě narazím.“
„Měla byste si vybrat stálou jídelnu, nějakou, kde lépe vaří.“
„Všude je to stejně špatné. KŽI nemají rádi svou práci.
Casor říká, že prý… kradou. Berou si pro sebe to nejlepší.“
„Pročpak?“
„Buď to snědí sami, odnesou rodině, nebo vymění za čtverečky… totiž za peníze. Proto je jídlo tak nevalné!“
„Myslím, že vaše přítelkyně nemá pravdu. Zde na Tormansu jsou lidé tak vystrašení Stoletím Hladu, že se snaží vyrobit co největší množství potravin z každého produktu tím, že k němu přidávají nepoživatelné látky. Takhle ničí přírodní mléko, máslo, chléb, dokonce i vodu. Přirozeně, že taková strava nemůže být chutná, často je vyloženě zdraví škodlivá. Odtud ta spousta onemocnění jater a zažívacího traktu.“
„Proto tedy má zdejší voda tak nepříjemnou chuť! A přitom s ní bez užitku plýtvají. Nebylo by lepší zacházet s ní úsporněji a dělat ji chutnější?“ řekla Čedi.
„Člověk zde na každém kroku potkává věci odporující zdravému rozumu,“ odpověděla Eviza z obrazovky. „Ale netrapte se, Čedi. Neplatíme zas příliš draze — mluveno po tormanťansku — za to, abychom mohli na vlastní oči uvidět tak neuvěřitelnou společnost. Rodis říká, že právě takhle si představovala epochu Rozděleného Světa na Zemi!“
„Co je zde tedy neuvěřitelného? Je to jen smutné, když člověk pomyslí na zbytečné zkoušky a oběti našich společných předků, kteří tím vším už prošli…“
„Hlavu vzhůru, Čedi! Čeká nás ještě nemálo zkoušek.
Každý den se tu určitě přihodí něco nepříjemného, a nechtěla bych dlouho zůstat na Tormansu,“ přiznala se Eviza.
Socioložka uslyšela za stěnou hlasy vracejících se majitelů bytu a rozloučila se s lékařkou. Devítinožka sama zalezla pod postel. Čedi spustila přikrývku a střetla se pohledem s Casor. Tormanťanka stála se spuštěnýma rukama, tváře jí planuly, ale v očích stály slzy.
„Mocný Hade, ta Eviza je nádherná!“ řekla. „Srdce se mi svírá, jako když jsem v dětství poslouchala pohádku.“
„Co je na ní zvláštního?“ usmála se Čedi.
„Všechno! Ty jsi také hezká, ale ona…! Proč je však taková tvrdá, proč je v ní tak málo lásky a soucitu?“
„Casor! Jak jsi mohla najít na Evize tolik chyb? Lidé na Zemi nejsou takoví!“
