Naklonit si neznámé síly, obměkčit božstva, přidat trvalosti křehkému osudu. Od usmrcování lidí na oltářích před bojem, lovem, kvůli úrodě nebo při zakládání staveb, od kolosálních hekatomb vůdců, carů, faraónů, až k nepředstavitelným vraždám ve jménu nesmyslných politických a náboženských idejí či národnostních třenic. Ale my, tvůrci ochranných společenských zařízení, která mají vymýtit hoře a oběti, neměli bychom se už konečně rozloučit s oním starověkým rysem lidské psychiky?“
Fai vlídně prohrábla Riftovy vlasy.
„Jestliže násilím zasahujeme do života na Tormansu a užíváme pravěkých metod při vzájemném střetávání sil, jestliže vstupujeme na úroveň jejich představ o životě a snech…“ Rodis zmlkla.
„Už tím přijímáme i nutnost oběti. To jste chtěla dodat?“
„Právě to, Rifte…“
Sotva Rodis vstoupila do své kabiny, zazářil její signalizační náramek a Čedi Daan, která se od jisté doby vyhýbala příležitosti zůstat s Fai o samotě, prosila, aby k ní směla přijít.
Když Čedi přestoupila práh, velitelka expedice jí lehce stiskla horké ruce, obemknuté na zápěstích stříbrnými náramky skafandru, a s potěšením se zadívala na dívčin zahnědlý obličej, orámovaný popelavými vlasy. Posadily se na pohovku a Čedi na Rodis tázavě pohlédla.
„Povězte mi něco o teorii inferna,“ řekla po chvilce váhání.
„Je to pro mě velmi důležité.“
Rodis přešla zamyšleně kabinu, zůstala stát před poličkou mikrobibliotéky a přejela prsty po zelených deskách s kódovými značkami.
„Ve skutečnosti nejde o teorii, nýbrž o souhrn statistických pozorování spontánních vývojových procesů života, a zejména lidské společnosti na naší Zemi. Inferno je slovo latinského původu a znamenalo peklo. Až do našich dob se uchovala Dantova velkolepá báseň Božská komedie. Autor zamýšlel napsat jen politickou satiru, ale silou své fantazie vylíčil ponurý obraz mnohastupňového inferna. Nápis ,Zanechte vší naděje’, umístěný nad pekelnou branou, vystihuje celou bezútěšnost místa, které si stvořila lidská obrazotvornost.
Člověk jako myslící bytost procházel dvojím infernem, tělesným a duševním. Zpočátku se mu zdálo, že před životními útrapami a ranami osudu se může zachránit útěkem do přírody. Tak vznikly báje o prvotním ráji. Když se ale podařilo hlouběji proniknout do struktury lidské psýchy, zjistili vědci, že duševní inferno jsou vlastně primitivní instinkty, zajetí, v němž člověk drží sám sebe v domnění, že si tak uchovává vlastní individualitu. Teprve v podmínkách, kdy sebezdokonalující se jedinci získali převahu nad instinktivními, mohl být učiněn významný krok pro vzestup obecného poznání.“
„A můžete mi prozradit něco o zkouškách, jimž se podrobovali někteří historikové?“ zeptala se Čedi.
„Zřejmě o mně víte víc, než jsem se domnívala,“ řekla Rodis, jako by četla její myšlenky. „Ale budiž.“ S těmi slovy vyňala hvězdicovitý krystal mnemozáznamu a podala ho Čedi. „Abychom si dovedli představit míru osobního utrpení minulých dob, vymyslili jsme si, my historikové, systém zkoušek, které označujeme jako infernální stupně.
Je to série nejen fyzických, ale i psychických útrap, určených k tomu, abychom se všichni, kdo studujeme éru Rozděleného Světa, mohli přiblížit pocitům svých předků.
Motivy jejich činů a předsudků se tak stanou pochopitelnější potomkům, které dělí od těch temných dob už několik tisíciletí šťastného života.“
Čedi naklonila hlavu a soustředěně pohlédla na Fai.
„Vy se domníváte, že zde na Tormansu existuje inferno?“
„Důvod, proč tu celoplanetární oligarchie nastoupila tak rychle, spočívá v homogennosti obyvatelstva a kultury,“
vysvětlila jí Rodis.
Čedi vstala a při odchodu se ještě ohlédla na nachýlenou Fai, která se v myšlenkách asi zabývala neznámou planetou dole pod hvězdoletem, ale možná také, že myslila na vzdálenou Zemi.
Za dvě hodiny se Čedi s planoucími tvářemi objevila znovu a beze slova vrátila Rodis krystal mnemozáznamu.
Stiskla podávanou ruku a rozčileně vyběhla z kabiny.
Přehraný záznam zapůsobil na Čedi mocným dojmem.
Před očima jí s trýznivou plastičností bez ustání vyvstávaly obrazy, které právě viděla, i když se sebevíc snažila co nejrychleji na ně zapomenout. Znala spoustu podobných historií ze starých knih a filmů, ale až dosud si krutost minulých dob představovala jen abstraktně. Jako všichni lidé na Zemi, i Čedi prošla nejrůznějš1mi zatěžkávacími zkouškami v obtížných podmínkách. Ale to všechno byla přirozená životní nutnost, již člověk chápal a překonával rozumovým poznáním a psychickou pevností, protože v každém okamžiku pociťoval svou jednotu s všeobecným duchovním proudem lidstva, směřujícím stále výš k budoucnosti.
Čedi věděla, že přes neustálý vzrůst kladných hodnot v životě nové společnosti mohou se vždycky objevit lidé s pokřivenou psychikou, schopní připravit nic netušícímu okolí nepředstavitelné utrpení.
Proto tedy existuje rozsáhlá síť Psychologického individuálního dohledu, spolupracující s Radou Cti a Práva. Je to něco podobného jako Ochrana elektronických spojů v kosmické lodi, ale je to ještě mnohem složitější a mnohotvárnější.
