Znenadání zahalil spodní část kosmické lodi stříbrný mrak. Tormanťany ovanul chlad. Za několik minut půda vystydla. Otevřely se dva kulaté otvory, připomínající obrovské, široce rozevřené oči. Jejich vypouklý lesklý povrch zlověstně zazářil odraženými paprsky rudého slunce, vynořujícího se z řídnoucí clony prachu. Tormanťané ve fialovém pronikli v půlkruhu křovinami, zůstali stát a ohlíželi se k vozům, které uvázly vzadu. Odtud si od úst k ústům předávali rozkaz, aby se nikdo nepřibližoval. Nad mysem se rozlehl nelidsky mocný vzdech. Nato spirálovitý pohyb vzduchu uchvátil listí, kousky zuhelnatělých větviček i usazený prach a vznesl je vysoko k fialové obloze. Vítr zvedl odpad a nečistotu a odnesl je do pustého moře. Nad kruhovým výčnělkem v základu kupole se rozestoupily tlusté pancéřové desky. Vysunula se masívní roura o průměru větším než výška člověka. Na jejím konci se graciézně a bez hluku rozevřel vějíř z kovových nosníků, pod nímž se spustila na zem křišťálově průzračná kabina zdviže, sledovaná Tormanťany se zatajeným dechem.
Fai Rodis šla vpředu rourovitou chodbou a pohledem se loučila se zbývajícími členy posádky. Stáli v řadě a pokoušeli se ukrýt své obavy, když přátelskými úsměvy a stisky vyprovázeli odcházející druhy. Rift u výtahu přidržel Fai za kovový loket a měkce, jak nebylo u něho zvykem, jí zašeptal:
„Rodis, pamatujte, že jsem odhodlán ke všemu! Srovnám jejich město se zemí a rozorám je na kilometr hluboko, abych vás odtud dostal!“
Fai objala velitelovu šíji, přitáhla ho k sobě a políbila.
„Ne, Grife, to nikdy neuděláte!“ A v jejím „nikdy“ bylo tolik síly, že drsný astronaut pokorně svěsil hlavu…
Před obyvateli planety Jan-Jach se objevila žena v černých šatech, podobných těm, jaké směli nosit jenom nejvyšší hodnostáři Středu Moudrosti. Kovové svorky na límci držely před jejím obličejem průzračný štítek. Na ramenou se jí v rytmu kroků zachvívaly hadovité trubky a oslnivě blyštěla trojúhelníková zrcátka, jako posvátné symboly moci. Pozemšťance v patách cupital na devíti hbitých nožkách zvláštní mechanismus, jehož černý povrch se havranovitě leskl…
Jeden za druhým vycházeli její druhové. Celkem tři ženy a tři muži, všichni v doprovodu stejných mechanických devítinožek.
Největší podiv obyvatel vzbudily nohy astronautů, obnažené až ke kolenům. Zářily různobarevným kovem a na patách měly ozubené hroty podobné krátkým ostruhám.
Kov se leskl i v rozparcích mužských košil, stejně jako v širokých rukávech ženských halenek. Tormanťané s údivem zjistili, že tváře pozemských bytostí jsou hladké, rovnoměrně opálené a že se vlastně v ničem neliší od „lidí Bílých Hvězd“, jak sami sebe nazývali. Pochopili, že kov na těle cizinců je pouze přiléhavý, velmi tenký oděv.
Dva Tormanťané vážného vzezření sestoupili z vysokého, dlouhého vozu, který se v hustém porostu vlnil jako článkovitý hmyz. Stanuli před Fai Rodis a trhaně se uklonili.
Pozemšťanka promluvila čistým jazykem Jan-Jachu.
Ale její vysoký jasný hlas kovově zazvučel z cylindru na hřbetě doprovodného mechanismu.
„Jste naši příbuzní, kteří se s námi rozloučili na dvacet století. Teď přišel čas, abychom se znovu shledali!“
Tormanťané odpověděli nesourodým křikem a dívali se po sobě s výrazem prudkého rozhořčení. Hodnostáři s emblémy hadů se rychle přiblížili a zvali hosty do prostorného vozidla. Starší z nich vytáhl z náprsní tašky list žlutého papíru, popsaný červenými značkami.
„Poslyšte slova, která vzkazuje cizincům veliký a moudrý Čojo Čagas: — Přišli jste k nám, na planetu štěstí, lehkého života i lehké smrti. Lid Jan-Jachu vám ve své dobrotě neodpírá pohostinství. Žijte nějakou dobu s námi, poučte se a vyprávějte pak o našich úspěších a spravedlivém zřízení v těch neznámých hlubinách vesmíru, odkud jste se tak nečekaně vynořili!“
Řečník zmlkl. Pozemšťané čekali, že bude pokračovat, ale hodnostář složil papír, napřímil se a pokynul rukou.
Tormanťané propukli v ohlušující řev.
Fai se ohlédla na své druhy a Čedi by mohla přísahat, že zelené oči v nevzrušené tváři jí smíchem jiskřily jako nezbedné školačce.
Boční dveře vozidla se otevřely a Rodis vstoupila na spuštěné stupátko. Devítinohý robot se hnul v těsném sledu za ní. Starší hodnostář učinil odmítavý posunek. V okamžiku se za jeho zády vynořil robustní člověk ve fialové uniformě, s výložkou ve tvaru oka na levé straně hrudi.
Rodis už nasedla do vozu a robot se předníma nožkama zachytil okraje stupátka, když ho člověk ve fialovém nakopl přímo do černého kovového příklopu. Fai se otočila příliš pozdě a varovný křik jí odumřel na rtech. Tormanťan vyletěl do vzduchu, opsal vysoký oblouk a zapadl do spleti trnitých keřů. Tváře strážců se zkřivily vztekem. Namířili na devítinožku roury svých zbraní a chystali se na ni vrhnout.
Ale Rodis rozprostřela ruce nad robotem, odklonila štítek před svým obličejem a na planetě Jan-Jach zazněl poprvé silný hlas Pozemšťanky bez reprodukčního zařízení:
