Bylo úkolem genetiků, aby z každé skupiny vybrali nejideálnější vlastnosti a spojili je v harmonický celek, což se jim podařilo v průběhu epochy Velikého Okruhu. V éře Spojených Rukou byla čistota typu ještě výraznější, jak viděla Čedi, když srovnávala asketický, jakoby z kamene vytesaný Fain obličej s měkkými rysy Vedy Kong.
Fai Rodis představovala další stupeň v procesu zvyšování energie a univerzality člověka, jak ho mohla vědomě vyvinout jenom společnost, která se vyhýbala zhoubné specializaci. Byla po všech stránkách statnější a tvrdší nežli žena z éry Velikého Okruhu. Jevilo se to v obrysech silného těla s pevnou kostrou a hlavou posazenou na vysoké, ale nikoli štíhlé šíji, v neústupném pohledu očí, jejichž rozestup byl větší než u Vedy, i v přiměřeně širším čele a masivnější bradě.
Kromě vnějších rysů větší fyzické i psychické síly lišila se Fai Rodis od Vedy i vnitřně. Jestliže k Vedě by se každý přimkl bez výhrad a s důvěrou, Rodis jako by měla kolem sebe kruh, jehož hranice se daly překonat jen s námahou.
Veda vzbuzovala v lidech lásku na první pohled, Fai úctu smíšenou s bázní.
Veda Kong se obrátila k neviditelnému posluchačstvu:
„Zazpívám teď dvě písně z válečného období éry Rozděleného Světa, které nedávno přeložil Tir Tvist. Melodie zůstala beze změny.“
Čísi ruce podaly Vedě lehký hudební nástroj s širokou, plochou resonanční deskou a strunami na dlouhém hmatníku.
Pod ženinými prsty zazněly táhlé zvuky prosté a tklivé melodie jako kanoucí slzy.
„Prosba o kulku,“ řekla Veda a její zvučný altový hlas naplnil rozlehlou palácovou komnatu.
„Pošli mi, Bože, smrtící kulku, neboť bez konce je tvé milosrdenství…,“ opakovala Čedi. „Jak mohla společnost člověka zřejmě klidného a statečného přivést tak daleko, že prosil raději o kulku?“ Druhá píseň jí připadala ještě neuvěřitelnější:
Veda Kong zpívala, hlavu skloněnou k teskně zvučícím strunám. A na jejích rtech, stvořených k upřímnému úsměvu, se objevil dosud neznámý trpký rys.
Sotva zmizel Vedin obraz, Fai vstala a řekla hořce:
„Veda Kong dovedla z nás nejlépe procítit bezmezné utrpení, kterým prošli naši předkové.“ Pak otevřela boční stěnu devítinožky a vytáhla kosočtvercovou hrací skříňku na krystalové vlnění. Zvedla ji na roztažených prstech levé ruky a přejela nad ní několikrát pravou dlaní. Zazněla mohutná a zlověstná hudba, řítila se jako lavina, a v ní tonuly a zajíkaly se disonanční akordy protáhlých tónů. Ale přidušené žalostivé zvuky sílily, slévaly se, a nakonec vířily jako smršť prokletí a výsměchu.
Čedi se bezděky přikrčila.
Zvuky hned klesaly, hned zase stoupaly a svištivě se rozplývaly v přidušeném řevu. Vzápětí vyšlehl ohlušující jekot a ryk jako výbuch atomové bomby, a hudba naráz přestala.
„Co to bylo?“ zeptala se Čedi se zatajeným dechem.
„Rozloučení s planetou zármutku a hněvu, páté období Rozděleného Světa. Touha zničit na planetě život, který se nevydařil, našla vlastně svou realizaci v útěku předků dnešních Tormanťanů.“
„A přesto se naše Země znovu vzkřísila a ozdravěla!“
„Ano, ale ne celé lidstvo. Zde na Tormansu se všechno opakuje.“
KAPITOLA VII
Oči Země
Temný Plamen stál jako divoký útes na suché a opuštěné přímořské stepi. Vítr už navál zvarhanělou vrstvu jemného písku na speklou půdu kolem hvězdoletu. Ani jediná živá stopa nepřetínala zčeřené nánosy. Vzdušnými filtry, které propouštěly zvuk, dolehly občas k Pozemšťanům rozmluvy hlídkujících stráží nebo hluk způsobený motory transportérů.
Astronauti věděli, že stráže tu stojí proto, aby zabránily kontaktu s Tormanťany, a ne kvůli ochraně hostí před údajnými zločinci. Pokus jedné tlupy zaútočit na kosmický koráb byl státní akcí. Nezastihl posádku nepřipravenu a přístroje pro noční záběry zaznamenaly podrobnosti „bitvy“. K boji vlastně nedošlo. „Fialoví“, kteří znenadání začali ostřelovat chodbu a vrhli se na její povrchové zařízení, byli odmrštěni ochranným polem a zraněni vlastními střelami. Neja Cholli, příliš horlivá z nedostatku zkušeností, zapojila pole náhle a na velkou intenzitu. Od těch dob se nikdo k Temnému Plameni nepřibližoval. Náhodnému chodci se mohlo zdát, že hvězdolet je už dlouhou dobu zcela opuštěn.
Členové posádky čekali na úplnou aklimatizaci. Pak budou moci vybudovat nekrytou chodbu a otevřít uzávěry kosmické lodi, aby ušetřili zásobu vzduchu ze Země. Olla Dez a Div Simbel snili o výpravě k moři, Grif Rift se Solem Sajinem přemýšleli hlavně o tom, jak navázat styk s obyvateli Tormansu. Jen s obtížemi se začínali orientovat v životě planety, jež jim byla blízká lidmi, ale cizí svou historií, sociálním uspořádáním, zvyky i neznámými záměry.
