Trpělivost byla jednou z hlavních vlastností dobře vychovaného Pozemšťana a čekání by se snášelo mnohem lépe, kdyby astronauti neměli obavy o své druhy, kteří se pohroužili do proudu života na cizí planetě, vydáni napospas jejím zákonům, jež neznali. Posádka musila být neustále připravena přispěchat jim na pomoc.
Všechny spojovací kanály hvězdoletu se sbíhaly do dvou míst: do oblasti 46 na zadní polokouli a k podvojnému kanálu nařízenému na Střed Moudrosti. Zvedaly se nad planetou až k odrazové zaatmosférické vrstvě, odtud kaskádovitě padaly dolů a jako obrovitý trychtýř zabíraly široký prostor. Vyzařovače hlavního kanálu se podobaly očím v kupoli Temného Plamene, které svítily za dne skelnou modří a v noci zářily žlutým ohněm. Tormanťanům naháněly ty bdělé oči strach. Uvnitř korábu ve sféroidu řídící kabiny držel nepřetržitě někdo z astronautů službu a sledoval sedm zelených světýlek v horní části sešikmeného pultu.
V noci hlídali obvykle muži, zvyklí nočnímu bdění zřejmě po předcích, ještě z dob, kdy se po setmění kolem sídlišť prvobytného člověka plížili nebezpeční dravci.
Týden ubíhal za týdnem a pravidelné schůzky členů expedice prostřednictvím televideofonu zmírňovaly tíhu odloučení a nebezpečí. Div Simbel dokonce navrhl, aby přepojili optické indikátory na poplašné zařízení a přestali držet službu u pultu. Grif Rift ale jeho zdánlivé zdokonalení odmítl:
„Nemáme právo zbavit své přátele starostlivé péče.
Znamená pro ně oporu a spojení s tímhle kousíčkem pozemského světa,“ velitel obsáhl prostor hvězdoletu rozmáchlým gestem. „Na Zemi nás obklopuje všude pozorné a chápavé prostředí. Zde je na každém kroku všechno cizí, nepřehledné a nepřátelské. Ještě nikdy jsme nebyli tak sami, a vnitřní osamělost je horší než vzdálenost od světa, na který jsme zvyklí. Je to deprimující v tak těžkých podmínkách.“
Jednoho večera seděl Grif Rift před pultem osobních signálů, lokty na lesklé desce a těžkou hlavu podepřenou v dlaních.
Zezadu k němu pomalu a neslyšně přistoupil Sol Sajin.
„Co tu bloudíte, Sole?“ zeptal se Grif, aniž se otočil.
„Trápí vás něco?“
„Připadám si jako běžec, který vyrazil příliš prudce od startu a odpadl daleko před finišem. Těžko snáším nucenou nečinnost.“
„Rozhodl jste se přece shromažďovat a třídit získané zprávy?“
„To je práce, která nestojí za řeč. Málokdy se nám podaří dostat něco kloudného. Potíž je v tom, že Tormanťané s námi nespolupracují, naopak, často nám přímo překážejí.“
„Počkejte ještě nějaký čas. Navážeme spojení s lidmi, a ne s mocenskými institucemi.“
„Už aby to bylo! Člověk by si tolik přál udělat pro Tormanťany něco dobrého! A s větším úspěchem. Ale takhle aby začal kouřit nějaké lehké narkotikum.“
„Co to říkáte, Sole!“ Inženýr Sajin zvedl hlavu a jeho hubený obličej s napjatou hladkou pokožkou dostal v zeleném přísvitu nezdravý odstín.
„Třeba je to v našich poměrech nevyhnutelné?“
„Co máte na mysli, Sole?“
„Nemohoucnost. Nemůžeme prolomit jednu z nejpevnějších hradeb, kterou nás obklopili, totiž psychologickou.“
„Proč bychom nemohli? Já na vašem místě bych využil svých znalostí i konstruktérského nadání a připravil pro obyvatele Tormansu nejdůležitější přístroje. Budou je velmi potřebovat.“
„A co podle vás je ze všeho nejdůležitější?“
„Indikátor nepřátelství a zbraně. Jedno i druhé v maximálně miniaturních rozměrech, asi jako knoflík, třeba v podobě malé sponky nebo ženské náušnice.“
„A zbraně?“
„Ano. Od bombiček VBT až k paprskometům.“
„VRT? Dokážete myslit na něco takového, a přitom pokládáte za amorální, když mluvím o kouření narkotik?
Co lidských životů zničily VRT před dvěma tisíciletími nejen u nás, ale i na jiných planetách!“
„A kolik jich zachránily tím, že zničily hordy vrahů?“
„Nemohu vám dát zapravdu. To bylo nutné v pravěkých dobách a my o tom víme jen z knih. Nemohu…“ Sol Sajin zmlkl, když uviděl, jak se velitel znenadání prudce vzpřímil.
Levé zelené oko potemnělo, asi dvakrát zamrkalo, a Znovu zazářilo stejnoměrným jasem. Griftova soustředěná tvář ožila, instinktivně zaťaté pěsti se rozevřely. Sajin vydechl úlevou. Oba dlouho mlčeli.
„Rifte, vy ji velice milujete?“ Inženýr se lehce dotkl jeho ruky. „Neptám se ze zvědavosti,“ řekl odhodlaně, „vždyť já také…“
„Kdo je to?“ zeptal se přerývavě Rift.
„Čedi!“ odpověděl Sol Sajin, a když zachytil stín údivu ve velitelově pohledu, dodal: „Ano, maličká Čedi, ne skvělá Eviza!“
Rift hleděl na levé horní světlo a přitom se prsty opatrně dotýkal vnější řady tlačítek, jako by podléhal pokušení zavolat hlavní město Tormansu.
„Rodis neustále riskuje život, to ji ode mne vzdaluje. A za mými zády stojí také stín smrti.“ Rift vstal, přešel několikrát kabinou a s mírnými rozpaky přistoupil k Solu Sajinovi:
„V jedné staré písni se říká: — Nevím, co na mě číhá ve tmě vpředu, a zpátky se ohlédnout bojím!“
„K tomu se přiznáváte vy, který mi vyčítá slabost?“
„Ano, protože ji vyčítám i sám sobě. A zároveň odpouštím.“
„Ale co když oni se opováží…“
„Řekl jsem jí, že rozbrázdím planetu na kilometr hluboko, abych ji našel.“
„A ona vám to zakázala?“
