„Vaše devítinožky mají vražednou sílu. Vzpomínám si, jak rozmetaly dveře v tomto paláci,“ usmál se vládce jízlivě.
„Ovšem, každý robot má řezací paprsek, infrazvuk pro překonávání překážek a konečně laser… Ale nechápu, kam míříte?“
„Žena s tak pronikavou inteligencí a nemůže pochopit, že místo plýtvání energií na ochranné pole je třeba ty padouchy zničit.“
„Oni to neudělají!“
„Ani když jim poručíte?“
„Nemohu vydat tak nemorální příkaz. Ale i kdybych to zkusila, nikdo ho nesplní. Je to jedna z hlavních zásad naší společnosti.“
„Neuvěřitelné! Jak může existovat společnost na tak chabých základech?“
„Vysvětlím vám to později, ale teď neztrácejme čas, a vydejte rozkaz! Mohli bychom poslat vlastní diskolet, ten však neletí rychleji než letadla vaší bezpečnostní služby, a hlavně nevíme, jak jednat s tak divokou tlupou podle zdejších zákonů. Co používáte v podobných případech?
Uklidňující hudbu, nebo plyn dočasné radosti?“
„Plyn radosti!“ řekl Čojo Čagas se zvláštním přízvukem.
„Budiž tedy! Na kolik hodin stačí vašim lidem energie?
Copak jim nemůžete poslat raketu s bateriemi z vašeho všemohoucího hvězdoletu?“ Rodis pohlédla na signalizační náramek se zaznamenaným časem, kdy přišel signál z města Kin-Nan-Te.
„Zásoba energie stačí asi na sedm hodin. Ale s raketou nedokážeme přesně přistát bez korigujících stanic. Zabili bychom své kolegy, protože náměstí, kde jsou obklíčeni, je příliš malé.“
Čojo Čagas vstal.
„Vidím, že vám jejich osud dělá velké starosti. Nejste koneckonců vůbec tak chladní a bez emocí, jak se snažíte představit nám, obyvatelům Jan-Jachu!“ Otočil malinkým diskem na stole a zamířil do vedlejšího pokoje. „Vrátím se za okamžik!“
Čekal ho vysoký hubený „hadonoš“ s vpadlýma očima a širokými žabími ústy s tenkými rty.
„Pošlete dvě letadla z bezpečnostní rezervy do Kin- Nan-Te na pomoc našim hostům ze Země,“ začal vládce a díval se přes uctivě skloněného úředníka. „Jejich ochrana bude fungovat ještě sedm hodin,“ pokračoval Čojo Čagas, „to znamená, že za sedm a půl hodiny bude už pozdě. Slyšíte, za sedm a půl!“
„Pochopil jsem, veliký!“ úředník pozvedl k vládci oddané oči.
„Rouhači musí být do posledního vyhlazeni. Tentokrát už bez všech výslechů a průtahů. Prostě zničit!“
„Hadonoš“ se uklonil ještě hlouběji a odešel. Čojo Čagas cestou do zeleného pokoje mluvil sám k sobě: — Uvidíme, jsou-li tak dětsky naivní, jak mě ujišťuje ta Kirké. I když je to svým způsobem experiment.
„Rozkaz je vydán. A mé příkazy se tu plní!“ Fai Rodis mu poděkovala pohledem, ale najednou zbystřila pozornost.
,,O jakém experimentu přemýšlíte?“
„Rád bych vám sám položil několik otázek,“ řekl rychle Čojo Čagas. „Budete se po tomhle poučeni ještě snažit navštívit vzdálené oblasti planety?“
„Ne. Výprava se uskutečnila jenom na výslovné přání našich vědeckých pracovníků, kteří chtěli vidět prapůvodní přírodu Jan-Jachu.“
„Nu, tak ji tedy viděli!“
„Nebezpečí nevyšlo z přírody. ,Rouhači’ jsou jen produktem lidské společnosti založené na potlačení rovnosti.“
,,O jaké rovnosti mluvíte?“
,,O jediné! Té, která dává každému stejné možnosti.“
„Rovnost je vyloučena. Lidé jsou tak rozdílní, a tedy ani jejich možnosti nemohou být stejné. Když omezené zásoby planety jsou vyčerpány na nejvyšší míru, zdaleka ne každý člověk je hoden, aby žil. Lidé mnoho spotřebují, ale nemají-li schopnosti, oč jsou lepší než červi?“
„Vy pokládáte za hodné života jen ty, kteří mají vynikající schopnosti? Ale vždyť existuji prostě dobří, hodní a svědomití pracovníci!“
„Jak poznat, kdo je dobrý a kdo špatný?“ usmál se přezíravě Čojo Čagas.
„To je přece úplně jednoduché. Dokonce i v hlubokém pravěku dovedli rozeznávat lidi. Není možné, abyste neznal tak stará slova, jako je sympatie, půvab, kouzlo osobnosti?“
„A jakým shledáváte mě?“ zeptal se vládce.
„Jste chytrý. Máte vynikající schopnosti, ale zároveň jste špatný, a proto velmi nebezpečný člověk.“
„Jak jste to zjistila?“
„Znáte dobře sám sebe, a odtud pramení vaše podezíravost, komplex velikášství a potřeba odstraňovat lidi, kteří jsou lepší než vy. Chcete vlastnit všechno na planetě. A třeba jasně víte, že vaše přání je naprosto iracionální, je silnější než vy. I styk s ostatními světy odmítáte jen proto, že je nemůžete ovládnout.“
„Jste úplná jasnovidka!“ Čojo Čagas se pokoušel zakrýt rozpaky navyklým výrazem přezíravé pýchy. „Od jisté doby… od jisté doby chci vlastnit i to, co není, co nebylo dosud na mé planetě.“
Prudce se otočil a vyšel z pokoje.
Tivisa se probudila z autohypnózy, s jejíž pomocí se Pozemšťané střídavě zbavovali podívané na běsnící tlupu, protože to bylo nad lidské sily.
„Rouhači“ měli neúnavnost psychopatů. Pohled na tři astronauty, kteří neúčastně a bez hnutí seděli se zkříženýma nohama na kamenné desce, přiváděl útočníky k zuřivosti.
