„Možná že bychom měli projevit strach, aby se trochu uklidnili,“ pomyslila si Tivisa. Skoro pět hodin uplynulo od doby, kdy hovořili s hvězdoletem. Dívka nepochybovala, že pomoc přijde včas, ale poslední hodiny pasivního čekáni byly úmorně dlouhé. A po probuzení každá minuta zvyšovala obavy. Většina lidí v epoše Spojených Rukou dovedla předvídat nejbližší události. Jejich předkové kdysi nechápali, že citlivé vnímání vzájemných dějových souvislostí i možnost nahlédnout do budoucna není nic nadpřirozeného a vcelku se podobá matematické úvaze. Dokud neexistovala teorie předvídání, mohli se podobnou činností zabývat jen lidé obdaření zvlášť vyvinutým citem pro spojitost a trvání jevů v čase, a všeobecně byli pokládáni za jasnovidce.
Tivisa naslouchala svým pocitům, které zřetelně hlásily záhubu. Neodvratná smrt se nad nimi tyčila jako mohutná pagoda za vraty hřbitova. V bolestné touze oddálit poznanou nevyhnutelnost, sedla si dívka v záhlaví pokojně spícího Tora a smutně patřila do nekonečně drahé, moudré a zároveň dětsky naivní tváře. Vědomí beznadějnosti promlouvalo stále silněji a s ním rostla i něha a zvláštní pocit viny, že nedokázala ochránit člověka, jehož milovala.
Astrofyzik ucítil její pohled, vstal a probudil Gena Atala.
Muži nejdříve prohlédli roboty.
„Minimální spotřeba funguje spolehlivě, ale zásoba je příliš malá,“ řekl tiše Tor Lik.
„Dvě vlákna z dvaceti sedmi, a to jen při rezonančním napájení,“ souhlasil Gen Atal, sedící v podřepu před svým robotem.
„V mém jsou tři…“
„Když letadla nepřiletí ve stanovený čas, zavoláme Temný Plamen.“ Rozčilený Grif Rift jim sdělil, že Fai byla u samotného vládce. V její přítomnosti vydal rozkaz. Pomoc musí přijít každou minutu. Rift prosil, aby nevypínali kanál, dokud se neinformuje, jak věci stojí.
Uplynula další půlhodina… Čtyřicet minut. Letadla nad Kin-Nan-Te se neobjevovala. Večerní stín ohromné pagody se položil přes hřbitov. I „rouhači“ ztichli. Posedali si na cestičky i na hroby, rukama objímali kolena a pozorovali Pozemšťany. Přišli už na to, že ochranné pole, které zpočátku vytvářelo kolem cestovatelů tenkou tmavou stěnu, je čím dál průzračnější? Čas od času někdo vrhl nůž, jako by chtěl vyzkoušet sílu ochranné stěny. Nůž odletěl, zazvonil o kameny a všechno se znovu uklidnilo.
Grif Rift náhle protrhl napjaté ticho hřbitova milou pozemskou řečí. V tlupě to zašumělo.
„Tiviso, Tore, Gene, poslouchejte! Rodis právě hovořila s Čojo Čagasem. Letadla se probíjejí bouří, která zuří nad rovinou Men-Zin. Přiletí o něco později. Šetřte bateriemi, jak to jen půjde, informujte mě o situaci v kterémkoli okamžiku, čekám u pultu!“
Nenadálá bouře zde, v nejklidnějších šířkách Tormansu?
A proč se to dovídají teprve teď, když v bateriových indikátorech hoří poslední vlákno? Tor Lik zachmuřeně odkryl zadní otvor devítinožky, ale nestačil ani vytáhnout atmosférický sondážní periskop, když mu Gen Atal podal svůj.
„Spojíme oba dohromady, sonda vyletí do výšky pěti set metrů.“
Tor mlčky přikývl. Mluvit bylo těžší. Ochranné pole už propouštělo řev tlupy. Zářící cylindr, vystřelený k obloze, donutil „rouhače“, aby ztichli. Jen dvou minut bylo třeba, aby se astronauti přesvědčili, že atmosféra od Kin-Nan-Te na vzdálenost mnoha kilometrů směrem k rovníku je úplně klidná. Stejně spolehlivě zjistili, že nejméně hodinu cesty vzdušnou čarou neletí žádné letadlo.
„Čojo Čagas lže! K čemu jim bude naše smrt?“ vzlykla Tivisa.
Muži mlčeli. Gen Atal zavolal Temný Plamen.
„Startuji s hvězdoletem! Držte se, zkraťte ochranné pole,“
řekl stručně Grif Rift.
Gen Atal rychle provedl zpaměti výpočet. Vzlet ze stacionárního stavu trvá tři hodiny, přistání další hodinu. Ne!
Je pozdě!
„Probijte se za město, rozprašte tlupu infrazvukem!“
vykřikl velitel.
„To je zbytečné! Daleko neutečem. Příliš dlouho jsme čekali a věřili na Čagasova letadla. Jinak bychom se pokusili opevnit v nějaké budově,“ řekl trochu provinilým hlasem inženýr kosmické ochrany. „Nepředvídali jsme…
Rifte, sezvěte všechny, rozloučíme se. Ale rychle, zbývají pouze minuty.“
Bylo to krátké a kruté rozloučení. Přes prosby astronautů Gen Atal vypnul přenos a zhasil i žluté světlo přijímače.
V posledních okamžicích před smrtí chtěli být tři přátelé sami. Udělali všechno, co mohli, odhalili zradu a zaznamenali ji. Nezničitelné příklopy devítinohých robotů zachovají všechna svědectví neporušená.
Tivisa objala své druhy a s nesmírnou něhou pravila Toru Likovi:
„Bylo mi s tebou vždycky radostně, Afi, a bude až do konce. Nemám strach, je mi jen hrozně líto, že je to zde tak… ohyzdné. Afi, mám sebou krystal, Hlídky ve tmě’…“
Z průzračného mnohostěnu zazněla drsná melodie dívčiny oblíbené symfonie, plná neklidného očekávání tajuplného neznáma…
Tivisa vstala, vydala se pomalu po kamenité cestičce a klouzala pohledem po okolních rozvalinách. Hlavou jí s neúprosnou jasností táhly truchlivé myšlenky, v nichž se přiřazovala k nesčetným zástupům mrtvých, ať už zakončili svou pouť na ztracené Zemi, nebo zde na cizí planetě v zajetí inferna.
