Hřbitov jako v pravěkých dobách na Zemi skýtal poslední útulek privilegovaným nebožtíkům, kteří si zasloužili být pohřbeni uprostřed města ve stínu chrámu. Těžké desky byly pomalovány nádhernými hieroglyfy a zářily zlatem.
Tivisa hleděla na sochy krásných žen s žalostně skloněnými hlavami i mužů v posledním předsmrtném zápase.
Viděla ptáky s mohutně rozpjatými křídly, jimž se už nedostávalo síly k vzletu, děti na kolenou, objímající kámen, který navždy ukryl jejich rodiče.
Člověk přišel na novou planetu, setřel z jejího povrchu dosavadní ucelený život a nechal jen žalostné úryvky někdejší harmonické symfonie. Vystavěl tu města a chrámy, hrdý na všechno, co napáchal, a postavil pomníky těm, kdo se zvlášť osvědčili při dobývání přírody či vytváření iluzí moci a slávy. Výsledkem jeho činnosti jsou jen opuštěná města a navždy zapomenuté hřbitovy… A dneska se ostatky lidí z radostného pozemského světa smísí s prachem bezejmenných hrobů, se zbytky marného života.
— Marného a nesmyslného? Tivisa se zachvěla. Nikdy na Zemi ji nenapadlo, že by život mohl být nesmyslný.
Teprve zde…
Tor Lik pozoroval milovanou dívku. Vypadá klidná, ale on cítil, že je napjatá jako péro před prasknutím.
Tivisa se ohlédla přes rameno a podívala se na něho s takovou něhou, že se mu sevřelo srdce.
„Tivi! Baterie dohasínají! Pojď sem.“ Tlupa vytušila, že něco není v pořádku, a obezřetně se přisunula k ochranné bariéře. Zbývalo ještě pár minut. Pozemšťané ustoupili k samým vratům, k poslednímu robotu. Symfonie „Hlídky ve tmě“ se přerušila. Bylo slyšet jen dlouhý doznívající tón.
Tor Lik vysunul na obou koncích zaostřené kladívko vybíječe, objal Tivisu a podal ruku Genu Atalovi.
„Možná že výboj nebude dostatečně silný,“ řekl s obavou.
„Tak tedy infrazvuk!“ Gen Atal vytrhl ruku z přítelova sevření. „Má samostatný náboj! Věž se zřítí a my po smrti nepadnem do jejich špinavých rukou!“
Tivisa s Torem pohlédli vzhůru na gigantickou vetchou věž, která v zapadajícím slunci zastírala čisté nebe.
„Budiž!“ souhlasila Tivisa. „Drž mě pevněji, Afi!“
Gen Atal natočil rouru k tlupě. Dva roboti u sloupků jako by povzdechli, ochranné pole zhaslo. „Rouhači“ se vzteklým řevem vyrazili k trojici Pozemšťanů. Hluboký, nepředstavitelně hrozivý ryk infrazvuku zastavil a odhodil jejich přední řady, ale zezadu na ně nabíhali další a šlapali po těch, kdo upadli. Gen Atal zapojil infrazvuk na nejvyšší stupeň. Postavy začaly padat, metat kozelce, snažily se odplížit, ale neunikly. Kolosální věž se neodvratně zhroutila, pohřbila astronauty společně s útočníky a zasypala pravěké hroby.
KAPITOLA IX
Spoutaná Víra
Vir Norin s Evizou Tanet přiletěli do Kin-Nan-Te a zastihli tam celé vojsko „fialových“. Hora trosek ze zřícené věže byla už rozebraná, mrtvoly „rouhačů“ odklizeny ti kdo zůstali naživu, zmizeli.
Těla tří Pozemšťanů ležela na hřbitově v besídce z narudlého kamene. Tivisa a Tor se i ve smrti objímali a jejich nepoškozené tváře si zachovaly výraz milostné něhy. Gena Atala mohli poznat jen podle skafandru.
Eviza i Vir zbavili těla ochranných oděvů, které nebylo výzkumníkům od příletu na planetu dopřáno svléknout, a přistoupili k smutečnímu obřadu. Zapojili roboty na nejsilnější výboj a na kamenné desce zůstaly jen obrysy těl, vyznačené tenkou vrstvou popela.
Platinové urny a tři devítinožky, jejichž pláště nesly stopy nezdařených pokusů o průlom, dopravili na Temný Plamen.
Rodis dostala pozvání od Rady Čtyř. Vládcové planety jí vyjádřili soustrast nad záhubou tří pozemských hostí.
Náhodou nebo záměrně se Rada sešla v černém sále, nazývaném astronauty Sál Chmur.
Fai, neúčastná a bez hnutí, vyslechla vstoje krátkou řeč Čojo Čagase. Předseda Rady Čtyř čekal zřejmě na odpověď, ale Rodis mlčela. Nikdo se neodvážil porušit napjaté ticho. Konečně Fai přistoupila k Čojo Čagasovi.
„Mnohému jsem se na vaší planetě naučila,“ řekla bez afektu. „Teď už chápu, že může zalhat člověk donucený k tomu neblahou situací. Ale proč lže ten, kdo vládne velikou mocí a silou, kterou mu dává celá pyramida lidstva Jan- Jachu, na jejímž vrcholu stojí? Proč? Je snad celý systém vašeho života tak proniknut lží, že ovládá i samotné vládce?“
Čojo Čagas pobledl, vstal a procedil sevřenými rty:
„Cože? Jak se můžete opovážit…“
„Mé úmysly jsou poctivé, proto mohu všechno. Vy sám jste mě ujistil, že letadla odstartovala, a zdůraznil jste, že vaše příkazy se neodkladně plní. Když jsem se na vás obrátila podruhé, odpověděl jste, že letadla mají zpoždění, protože je zadržela bouře. Nevyznám se v planetografii Jan- Jachu, musila jsem vám uvěřit. Ale Gen Atal aTor Lik prozkoumali atmosféru, odhalili podvod a stačili nás před smrtí ještě varovat.“
Rodis umlkla. Čagasova tvář se zkřivila. Křikl pronikavě na celý sál:
„Gen Ši!“
„Poslouchám, velký vládče!“
„Okamžitě zjistit, kdo řídil letadla, kdo hlásil bouři a kdo vedl celou akci. Všichni sem. Vyšetřování povedu sám!“
„Prosím vás, pane předsedo Rady!“ Fai sepjala dlaně a sklonila hlavu. „Není třeba dalších obětí, i tak je jich dost.
