Er Vo-Bia pozvedla číši ke rtům, polkla doušek a řekla něco polohlasem Zetu Ugovi. Čagasova milenka byla na pohled efektnější než Rodis. Spisovatelé a dvorní básníci Jan-Jachu psali, že její přitažlivost působí jako elektrický proud. Její ženství bilo přímo do oči. Literáti poznamenávali, že vzbuzuje tak vášnivou touhu, že i přivázané zvíře při pohledu na ni je schopno přervat svůj řetěz. Er Vo-Bia vyzařovala tajemnost. Jako by stála na hranici, za niž leží zakázaná zóna. Po tisíciletí slibovala ženská tajuplnost vždy mnohem víc, než ve skutečnosti poskytovala, a přece zůstávala stále přitažlivou i pro zkušené muže.
Er Vo-Bia se usmála a na mladé hladké pleti se jí objevily tenounké vrásky, které dokazovaly, že tato nevšední žena musila v životě už leccos prodělat.
Fai Rodis pod maskou mahárání zůstávala stejně přímá, otevřená a nebojácná, jako když ji ohromený vládce spatřil poprvé. Měla v sobě vnitřní rovnováhu a dovedla okamžitě najít ztracený klid, což bylo možné jen při nadbytku duševní stability a vůle. Snad právě proto, že její skvělé lidské vlastnosti byly v příkrém kontrastu s pokřivenou psychikou obyvatel Jan-Jachu, nebyla pro Tormanťany přitažlivá.
Trvalá propast zůstávala dokonce mezi ní a Čojo Čagasem, „velikým a všemocným“ — jak rozhořčeně přiznával vládce. Vzpomněl si na úryvek rozhovoru mezi Fai a inženýrem Taelem, o němž mu svého času zvědové referovali.
Rodis vysvětlovala Taelovi, že na planetě Jan-Jach úplně chybí jeden z důležitých pilířů tvůrčího života, totiž vědomí o nekonečnosti vesmíru, o jeho nedosažitelných hranicích a nesčíslných světech, které člověk dosud neobjevil.
Mluvila o tom, že bezedné kosmické propasti existují i mimo poznání Velikého Okruhu, v nejneočekávanějších kombinacích zákonů hmotného světa. Inženýr odpověděl, že Fai sama je pro něho ztělesněním nekonečnosti a její duše se natolik liší od psychiky Tormanťanů, jako nekonečno od uzavřeného a nudného světa Jan-Jachu, jehož hlavní pilíř spočívá na přísné hierarchii.
— Inženýrova poklona byla opravdu chytrá, přemýšlel vládce, ale existuje tu ještě další věc, na kterou, ubožák, nesmí ani pomyslit. Je to žena jako všechny ostatní, a proto se musí nutně podřídit mužově vůli a síle. Ostatně, pochybuji, že ta zdrženlivá, veselá a sebevědomá dcera Země bude stejně dobrou milenkou jako moje Er Vo-Bia. Ale musím to vyzkoušet!
A jako všichni vládci všech dob a světů, předseda Rady Čtyř začal bez průtahů uskutečňovat svůj záměr.
Vstal a současně s ním se zvedli Zet U g a Gen Ši. Er Vo-Bia zůstala sedět, přehodila nohu přes nohu a pohupovala pantoflíčkem, do něhož byla vmontována lucernička ve tvaru hvězdy. Paprsky malých svítilen byly zaměřeny vertikálně, takže zespodu ozařovaly Tormanťančiny štíhlé nohy, které se pod tenkou látkou rýsovaly v celé své délce.
Fai Rodis pokládala večer za ukončený a vstala také.
Myslila na obraz ve svém pokoji. Po rozhovoru s Taelem chtěla se ještě dnes chopit svých barev a štětců. Ale Čojo Čagas prohlásil, že s ní musí bezodkladně projednat důležitý problém. Oba členové Rady se uklonili, a jak se Fai zdálo, zmizeli s velkým potěšením. Er V o-Bia se zvedla a vrhla k Čagasovi pohled s němou otázkou. Dýchala vzrušeně a ve strojeném úsměvu obnažila velké zuby s nádechem do modra. Ale Čojo Čagas dělal, jako by její výzvu nezpozoroval. Er Vo-Bia tedy zamířila ke dveřím, aniž se ohlédla, bez rozloučení, uražená, nádherná a zlá.
Vládce se poprvé ve Faině přítomnosti zachechtal a Rodis udivilo, jak hrubě zněl jeho smích. Odhrnul prostřední závěs a zavedl Rodis do oslnivě jasné chodby, kde na lavičkách proti sobě seděli dva strážní v zelených uniformách.
Čojo Čagas jim nevěnoval sebemenší pozornost, přistoupil ke dveřím na konci chodby a chvilku manipuloval se zámkem. Tlusté dveře se otevřely a Rodis vstoupila do dlouhé, nepřístupné vládcovy komnaty, ukryté v silných zdech.
Za okno tu sloužil gigantický křišťálový hranol, v němž se odrážel hořící horizont při západu slunce. Čojo Čagas pohnul pákou. Hranol se otočil, objevilo se pochmurné tormanské nebe, a zároveň se automaticky rozzářila oranžová osvětlovací tělesa. Velké pětiúhelníkové zrcadlo odrazilo bílou mahárání vedle vládce v černém oděvu pošitém stříbrnými hady.
Čagas chtěl pokročit k široké pohovce, pokryté huňatým kobercem, ale zastavil se za Fainými zády a přes její rameno hleděl na odraz v zrcadle. Pochopila, co musí přijit.
Načatou hru bylo třeba dovést do konce bez komplikovaných rozporů. Rodis odpověděla vládci lhostejným, shovívavým pohledem. Velké Čagasovy ruce objaly její štíhlý pas. Ještě okamžik a Fai se k němu přitiskne zády, položí mu hlavu na rameno… Nic podobného se nestalo. Nepochopitelná síla mu odtrhla ruce od jejího těla, jeho sebevědomí rázem opadlo, a jako by nepociťoval ani milostnou touhu, odstoupil od ní, ať to bylo sebepřekvapivější.
Fai Rodis klidně, beze slova usedla bokem na kraj pohovky.
Zaražený Čagas začal kouřit. Poprvé za celá léta nevěděl, jak si počínat. Má se tvářit, jako by se nic nestalo, nebo propuknout v hněv?
