Vyprávěl o speciálně helikoidní struktuře vesmíru, o světech Šakti a Tamasu, o složitém povrchu silových polí, podřízených zákonu pětiosých elipsoidních struktur, o triádové podstatě velkých i malých vln rozvoje, o spirálovitě asymetrické teorii pravděpodobností namísto přímočaře symetrické, která je tradiční ve vědě na Jan-Jachu a neobejde se bez vyšší bytosti. Vir Norin hovořil o vítězství nad prostorem a časem po vyluštění záhad mezní hmoty hvězd, známých odedávna vědcům na Jan-Jachu i Pozemšťanům jako veličina Čandrasekhárova a Schwarzschildova, a hlavně po opravě chyby v Kruskalově diagramu, kdy skončila představa o antisvětě jako o dokonale symetrickém protějšku světa našeho. Ve skutečnosti mezi Tamasem a Šakti existuje asymetrie helikoidního posunu a výbuch quasarů nemusí být odrazem hvězdného kolapsu v Tamasu.
Nejobtížnější bylo vypořádat se s představou, že vesmír je uzavřen v sobě i v čase, že je věčný a nekonečný. Matematické definice, jako na příklad Lorentzovy transformace, nic nevyřešily, jen problém zkomplikovaly, aniž lidskému myšlení pomohly překonat všechny možné v sobě uzavřené soustavy, sféry a časové kruhy, které odrážely jen chaos infernální zkušenosti bez východiska. Teprve když člověk zvítězil nad infernálními kruhy, když pochopil, že neexistuje uzavřenost, nýbrž donekonečna se rozvíjející helikoid, pak mohl, jak pravil indický mudřec, rozepnout svá labutí křídla a vznést se z bouřlivého běhu času k safírovému jezeru věčnosti.
... Právě tehdy jsme získali svou psychickou sílu i schopnost předvídat, které vás tak udivují, a podařilo se nám zkonstruovat paprskový hvězdolet, když jsme pochopili anizotropní strukturu vesmíru.
Paprskové hvězdolety se řítí podél os helikoidů, místo aby opisovaly cestu nekonečně dlouhé spirály. A vědecká představivost, která zkoumá svět logicky přímočarými metodami, podobá se právě takové spirále, narážející donekonečna na nepřekonatelnou hráz Tamasu. Jenom v raném věku, než se definitivně upraví názorová soustava, propukávají v člověku schopnosti přímočarého paprsku, jež se dříve pokládaly za nadpřirozené, jako třeba jasnovidectví, teleakcepce a telekineze, i nadání volit z několika možností tu, která se v budoucnosti uskuteční. My na Zemi se snažíme rozvinout schopnosti, o nichž jsem tu mluvil, ještě před pohlavním dospíváním.
Stejné obecné zákonitosti podléhá i vývoj života, který nutně všude, v různých časových rovinách, vede ke zrodu myšlení. K tomu je zapotřebí stálé vnitřní prostředí organismu i schopnost hromadit a uchovávat informace. Jinými slovy, je nutná nezávislost na vnějších podmínkách v největší možné míře, protože absolutní neodvislost je nedosažitelná.
Aby vznikla myslící bytost, zavinuje se vzestupná spirála evoluce stále pevněji, neboť koridor možných podmínek se nepřetržitě zužuje. Vyvíjejí se velmi složité organismy, jeden druhému víc a víc podobný, i když vznikají v různých prostorových bodech. Myslící organismus se bezpodmínečně projevuje výrazně jako individuum, na rozdíl od integrálního člena společnosti na předmyslícím vývojovém stupni, jako je mravenec, termit, včela a ostatní živočichové, přizpůsobení ke kolektivní existenci. Vlastnosti myslícího individua jsou do jisté míry antagonické sociálním potřebám lidstva. Ať chceme či ne, ale tak vznikl pozemský člověk, a tedy i vy. To není zrovna příznivý stav pro vykořenění inferna, ale když jsme pochopili nahodilost, dospěli jsme k absolutní nutnosti dalšího, teď už vědomého zavíjení spirály omezením individuálního rozptylu a snah, čili uznali jsme nutnost vnější disciplíny jako dialektický protiklad vnitřní svobody.
Jestliže ve společnosti místo zavíjení spirály nastane rozptyl a uvolňování, objeví se spousta anarchistických jedinců, a následky se projeví i v tvůrčí práci. Ve vědě na Jan-Jachu je zvláště vidět její neukázněný charakter, a v důsledku toho i neschopnost najít správnou cestu. Jednotlivé efekty postrádají harmonii hudební skladby, sladěné s nejzákladnějšími potřebami lidstva…“ Vir Norin větu nedokončil, a pak řekl: „Promiňte, nechtěl jsem se dotýkat sociálních otázek, ale zřejmě my ze Země nemůžeme myslit jinak, než že máme stále na paměti ochranu klidu radosti a tvůrčí lidské práce!“
Tormanťanští vědci přijali závěr Norinovy řeči s ponurým mlčením. Seděli a nedávali najevo své pocity ani jediným slovem či gestem, dokud Vir, trochu udivený reakcí auditoria, nesestoupil z katedry. Ostatně, už na začátku svých sociologických formulací začal vyciťovat vzrůstající nepřízeň publika. Uklonil se a vyšel ze sálu.
