Celou bytostí vnímal zaryté nepřátelství privilegovaných posluchačů. Sotva za sebou zavřel dveře, uslyšel nespořádaný hluk, přecházející až do křiku. Samozřejmě že ho nikdo nevyprovázel, a Vir, který si na ceremonie při loučení nepotrpěl, měl dokonce trochu radost, že ušetřil čas a o to dříve uvidí Su-Te. Za půl hodiny dorazil k domu, v němž bydlil. V duši mu začala vyvstávat nejasná obava, že v jeho příštím osudu zraje něco zlého, co souvisí s vystoupením ve fyzikálně-technickém ústavu. Ano, učinil na vědce dojem, ale jaký. Nevedl si, jak bylo třeba, nedovedl zůstat v rámci „čisté“ vědy Jan-Jachu. Ale Tael zdůrazňoval, že je to právě vhodný způsob… Musí pohovořit s Rodis, ta umí nahlédnout do budoucnosti dále než on.
Pocity temné předtuchy zmizely okamžitě, když uviděl Su-Te. Nikdy netušil, kolik opravdového štěstí lze prožít na pokraji nebezpečí v tak maličkém pokoji. Tormanťančin obličej zářil obětavou láskou a Pozemšťan cítil, jak drahé je mu každé její gesto, drobné vrásečky, když se smála, způsob chůze i zvláštní něžný hlas, který nebyl hluboký ani vysoký, nezvučný ani příliš hlasitý. Su-Te dovedla do společných rozhovorů vnést vždycky něco nového nečekaného.
Zářící radostí, upadala náhle do myšlenek plných obav z budoucnosti, a po chvílích vášnivého vytržení se zadumaně nořila do vlastního nitra. Někdy nepřítomnýma očima hleděla na Vira jako na propast života, do níž je ochotna vrhnout se tělem i duší, dát všechno do posledního vzdechu. Časem před ní vyvstával přízrak temné budoucnosti, pronikal ji pocit, že štěstí se zvláštním cizincem z mezihvězdných prostor je křehké a pro její rozum nepostižitelné.
V takových okamžicích se vrhala k astronautovi, tiskla se k němu bez hnutí, s očima zavřenýma a zatajeným dechem.
Su-Te často zpívala. Začínala obvykle procítěně a smutně, ale pak se zápalem přecházela k složitým skladbám rytmického tance. Svěřovala Virovi své dětské touhy a vyprávěla mu o zážitcích z mládí s tak vytříbeným pozorovacím smyslem, jaký neměla ani každá Pozemšťanka.
Pak znovu zpívala a nahlížela do budoucnosti jako do temné řeky, plynoucí pomalu do neznámých dalek. A Vir si v té chvíli přál zapomenout na všechno, aby mohl co nejdéle zůstat s její štědrou láskou a sám se jí také oddat až doposledka. Ale byl to neuskutečnitelný sen. Příliš složitá byla situace na cizí planetě, kde se astronavigátor stal katalyzátorem narůstajících sil odporu a boje za lidskou existenci, za výstup z inferna! Musí prožít ještě těžkou chvíli, až hvězdolet se všemi přáteli odletí k rodné planetě. Čekání Vira trápilo, i když měl před sebou ještě nemálo dní společné práce s Rodis a častá setkání s posádkou hvězdoletu na obrazovce devítinožky.
Tak uvažoval Vir Norin, ale zmýlil se.
Hned jak opustil institut, vytratil se z davu diskutujících zakrslý muž s pletí tak žlutou, že připomínal nemocného.
Byl však docela zdravý, náležel pouze k etnické skupině obyvatel z vysokých šířek Přední polokoule. Nar-Jang si vysloužil už dvojdílné jméno, když se stal slavným astrofyzikem.
Teď rychle pospíšil do pracovny ve třetím poschodí ústavu, zavřel se, zapálil si a pustil se do počítání.
Tvář se mu jednu chvíli křivila sarkastickým úsměškem, pak zase rozplývala ve zlomyslné radosti. Konečně chytil zápisky a jel do audienční síně Rady Čtyř, kde byla hovorna pro rozmluvy s nejodpovědnějšími hodnostáři při neodkladných záležitostech státního významu.
Na plastické obrazovce se objevil povznesený „hadonoš“.
Nar-Jang, rozohněný svým objevem, žádal, aby ho spojili s vládcem. Tajemství, které odhalil, je tak veliké a důležité, že je může svěřit jen samotnému Čojo Čagasovi.
„Hadonoš“ z hloubky obrazovky dlouho astrofyzika zkoumavě pozoroval, o něčem přemýšlel, a nakonec přes jeho zlou, lstivou tvář přelétl náznak úsměvu:
„Dobrá! Budeš musit počkat, to snad chápeš.“
„Ovšem, chápu.“
„Tak čekej!“
Obrazovka zhasla, Nar-Jang se usadil pohodlně v křesle a oddal se ctižádostivým snům. Za takovou zprávu bude poctěn řádem „Hada a Planety“, titulem „Přesvědčeného Hada“, dostane skvělý dům na pobřeží Rovníkového moře.
A Gae Od-Timfift, slavná tanečnice, o niž už dávno usiluje, bude povolnější…
Dveře se hlučně rozletěly. Do místnosti vtrhli dva „fialoví“
hromotluci. Za jejich zády se míhal bledý dozorčí z přijímacího pokoje. Než se astrofyzik vzpamatoval, vytáhli ho z křesla a vlekli k východu s rukama zkroucenýma za zády. Polekaný a rozhořčený Nar-Jang zakřičel o pomoc a hrozil, že si bude stěžovat samotnému Čojo Čagasovi.
Rána do hlavy, při níž se mu zatmělo před očima, přerušila jeho výlevy. Vzpamatoval se až v autu, které šílenou rychlostí poskakovalo po nerovné cestě směrem k hoře.
Vědec se pokusil zeptat lidí, kteří ho drželi, kam a proč ho vezou. Důkladný poliček učinil konec jeho otázkám.
