„Tančíme, a moc! Ale mám na mysli speciální, sólové výstupy velkých umělců. Jenom ženy jsou schopné vyjádřit svým tělem všechna vzrušení, trýzně a touhy, které se zmocňují člověka při hledání krásna. Drama soupeřství, uražené ješitnosti či zotročování ženy patří u nás minulosti.
„Co ale můžete pak tancem vyjádřit?“
„U nás je tanec něco jako magie, kouzlo — křehké, tajemné, prchavé, ale zároveň hmatatelně reálné.“
Čojo Čagas pokrčil rameny.
„Fai se zbytečně namáhá, když užívá pojmy, které jen vzdáleně odpovídají našim,“ zašeptala Menta Kor za zády Diva Simbela.
,,Olla se určitě nedočká uznání po tom, jak zde tou ženou točili, kroutili a smýkali, div že ji netloukli,“ řekla Neja Cholli.
Zazněla prudká melodie. Jako proudící a šplíchající řeka se všemi zákruty a víry. Pak utichla, a hned ji vystřídala jiná, pomalá a teskná. Hluboké tóny jako by vyplouvaly z tiché průzračné tůně.
V odpověď na to se v hloubi improvizované scény, rozdělené na bílou a černou polovinu, objevila nahá Olla Dez.
Palácovým sálem se rozlehl tichý šum, ale byl přehlušen vysokými a tvrdými akordy, na něž Ollino zlatisté tělo odpovídalo neustálým tokem pohybů. Melodie se změnila, byla teď skoro hrozivá a tanečnice se ukázala na černém pozadí. Ale vzápětí pokračoval tanec opět na stříbřitě bílé polovině. Překvapivý soulad, dokonalé splynutí tance s hudbou, rytmus i hra světla a stínu uchvacovaly, jako by přiváděly člověka až na kraj propasti, kde musí skončit nevýslovně krásný sen.
Obyvatelé Tormansu, strženi poezii nevídaného tance, tloukli do opěradel křesel, jiní nechápavě krčili rameny, někteří se šeptem bavili.
Světlo pomalu zhasínalo. Olla Dez jako přelud zmizela v černé polovině scény.
„Nic jiného jsem ani nečekala!“ zvolala Jantre Jachach a diváci souhlasně přizvukovali.
Čojo Čagas vrhl na ženu nespokojený pohled, opřel se do křesla a řekl jen tak do vzduchu:
„V takové otevřenosti a síle citů je cosi nelidského, nepřípustného.
A také nebezpečného — tím, že ta žena je tak hříšně krásná.“
Rodis viděla, jak Čedi vedle zrudla. Dívka na ni prosebně pohlédla, aby přece něco podnikla. Fai rozhodně vstala a přivolala Evizu, „Teď zatančíme my,“ oznámila klidně, jako by to patřilo k programu.
Čedi radostně zatleskala.
„Mně už to stačí!“ řekla Jantre jízlivě a opustila sál.
Za ni se pokorně zvedlo dalších pět Tormanťanek pozvaných na představení. Ale Čojo Čagase jen pohodlněji uvelebil v křesle a muži pokládali za svou povinnost zůstat.
Ostatně, Pozemšťané ve hvězdoletu viděli, že Tormanťanky v čele s vládcovou ženou se jen ukryly za stříbrošedými drapériemi.
Fai Rodis a Eviza Tanet na několik minut zmizely, pak se objevily. Jen ve skafandrech a každá měla k dlani připevněný osmihranný krystal se zvukovým záznamem. Dvě ženy, jedna v barvě černé jako havran, druhá v šedozelené jako list jívy, postavily se vedle sebe a zvedly do výše ruce s krystaly. Sálem zahřměl prudký, nezvyklý rytmus, prokládaný drobnými i táhlými údery. Do taktu s rytmickými zvuky začal tanec rychlými pohyby paží napřažených k divákům a prudkým komíháním beder. Ruce se sklopenými dlaněmi jako by Tormanťany zaplavovaly vlnou strnulosti. Pak v souladu s monotónní melodií Eviza i Fai spustily ruce a přitiskly je k bokům, dlaně od těla. Pomalu, v dokonalé shodě, se obě začaly otáčet a pod nasupeným obočím vysílat divoké, velitelské pohledy k divákům.
Kroutily se a prohýbaly s rukama vítězoslavně vztyčenýma.
Rychlé údery tajemných nástrojů budily pocit zvláštního souzvuku s čímsi, co leželo hluboko ukryté v srdcích tormanťanských mužů. Eviza a Fai znehybněly. Sevřené rty obou žen se pootevřely, zasvítily ideálně bílé zuby, zářící oči se vítězně smály. Nástroje zabouřily ve víru drobných výsměšných zvuků a přinutily diváky zatajit dech. Nehybná těla z černého a zeleného kovu znovu ožila.
Nehýbala se však z místa, hudbě odpovídala jen hra neuvěřitelně poslušných a silných svalů. Jako voda pod náporem větru ožívaly znenadání a mimoděk ruce a ramena, břicha a bedra. Jednotlivé krátké záchvěvy se postupně slily v jediný mohutný proud, který změnil těla obou žen v cosi nedosažitelného a mučivě přitažlivého. Hudba naráz ustala.
Eviza i Fai vykřikly a ruce jim klesly.
Ženy za portiérami zděšením strnuly, když Čojo Čagas i členové Rady Čtyř se y pod hypnotizujícím vlivem hudby naklonili tak dopředu, že vypadli z křesel. Okamžitě však vyskočili, jako by se nic nepřihodilo, a začali dlaněmi zuřivě bušit do opěradel, což byl výraz nejvyššího uznání.
Rodis a Eviza odběhly.
„Jak to mohly udělat!“ řekla vyčítavě Olla, která pozorně sledovala divoký tanec.
„Ne bylo to velkolepé! Podívejte se na Tormanťany, jako by dostali šok!“ vykřikl Div Simbel.
Skutečně diváci v sále Coamu vypadali nepřítomně a ženy po návratu na svá místa chovaly tiše, jako zakřiknuté.
Když se však objevily Fai a Eviza, přivítali je všichni údery do křesel a pochvalnými výkřiky.
Fai se obrátila k přátelům ve hvězdoletu, prsty ukázala, že se baterie vybily, a vypnula roboty. Olla Dez taky přerušila vysílání z Temného Plamene a řekla:
