V sousedním pokoji Eviza kriticky obhlížela Čedi a Vira Norina, připravené opustit zahrady Coamu a seznámit se s kypícím životem hlavního města, podle pozemských pojmů nesmírně přelidněného.
„Ne, Čedi, tohle nepůjde,“ řekla rozhodně. „Na kilometr cesty každý pozná Pozemšťanku. A jsou-li zdejší lidé opravdu špatně vychovaní, potáhne za vámi celý zástup Tormanťanů.“
„A co vy?“
„Já se nehodlám sama toulat po ulicích jako vy a Norin, mě budou doprovázet místní kolegové. Opatří mi speciální kanárkově žlutý oděv, jaký tu nosí lékaři. Proto mi stačí kalhoty a halenka.“
„Máme jediné východisko,“ řekl astronavigátor. „Ať nás Tael nepozorovaně dovede ke svým přátelům, a ti nám pomohou s oblečením.“
„Jestli mu to dovolí a nás odtud pustí. V paláci se nic neobejde bez zvláštního povolení. To už jsme si dobře vštípili do paměti,“ Čedi zastrčila ruce za opasek, stáhla ramena dozadu a napodobila nevlídnou grimasu a přezíravý postoj tormanských „hadonošů“. Vystihla je tak zdařile, že se Eviza i Vir usmáli a na okamžik zapomněli na svůj zármutek způsobený tragédii v Kin-Nan-Te.
Lidé v epoše Spojených Rukou se nebáli smrti a statečně přijímali neodvratné náhody v životě plném činnosti, cestování i odvážných, často nebezpečných zábav. Ale nesmyslná záhuba tří přátel na nelítostné planetě působila mnohem tíživěji, než kdyby se udála na rodné Zemi.
Není jich na Tormansu příliš málo? Není, když se to důkladně uváží. Malá skupinka může mnohem snadněji navázat kontakt s obyvateli planety, umí se lépe vcítit do psychologické atmosféry, najít vhodný způsob chování a dokáže Tormanťany hlouběji pochopit. Velká výprava by svou pouhou existencí i způsobem života vytvořila přehradu mezi sebou a lidmi na Jan-Jachu. Bylo by zapotřebí několika desítek let, než by se sblížily dva světy pokrevně příbuzné, ale v názorech a chápání života naprosto odlišné.
Podobné úvahy nutily Pozemšťany, aby obzvláště tvrdě nacvičovali koncentraci sil a smyslů.
Zbyli čtyři, či spíše tři, kdo mají uskutečnit spojení s Tormanťany. Fai zůstane i napříště jako rukojmí v paláci a její velká duševní síla nepřijde s obyvateli Jan-Jachu vůbec do styku. To je zřejmě i záměr Čojo Čagase. A neví se ani, zdali jim dovolí žít ve městě? O tom všem hovořili Čedi, Eviza i Vir, když k nim přišla Rodis. Byla pobledlá po probdělých nocích, které strávila prací nad freskou, aby se uklidnila.
Eviza jí nabídla křeslo, ale Rodis odmítavě zavrtěla hlavou.
„Zde lidé i tak příliš mnoho sedí, jako kdysi u nás na Zemi, když člověk, od přirozenosti běžec a chodec, se natrvalo usadil za pracovními stoly nebo v sedadlech dopravních prostředků a zatížil své tělo i mozek.“
„V tom máte pravdu,“ souhlasila Eviza, zahloubaná do vlastních myšlenek. Pak se zničehonic zeptala: „Fai, nezdá se vám, že zdejší planetu nelze pozvednout z inferna? Že nemoc už příliš pokročila a projevuje se v lidech zdegenerovanou dědičností? Nemyslíte, že Tormanťané už nejsou schopni něčemu věřit a starají se jen o uspokojení nejzákladnějších potřeb, pro které jsou ochotni ke všemu?“ Eviza pohlédla tázavě na Rodis a pokračovala: „Když se po planetě potulují zdivočelé tlupy, když pouště pohlcují úrodnou půdu a nerostné bohatství je vyčerpáno, jestliže degradace všech hodnot postihla především duševní život lidí, čím tedy, jakou silou jsou schopni se pozvednout?
Když před třemi staletími byl podán návrh na omezení porodnosti, tormanťanské ženy to odmítly jako zásah do nejsvětějších práv člověka. To přece nejsou práva, ale obyčejné instinkty, vlastní všem živočichům, instinkty, které odporují potřebám společnosti. A dosud zde nemohou pochopit, že svoboda záleží jen v hlubokém vědomi odpovědnosti.
Žádná jiná svoboda neexistuje v celém vesmíru.
Pro Tormanťany ale není vůbec důležité, budou-li jejich děti zdravé, silné a chytré, čeká-li je život důstojný člověka.
Podvolují se chvilkovým chtíčům a na následky nemyslí.“
„To jsou důležité problémy, Evizo, a vyskytovaly se i na Zemi v kritické epoše Rozděleného Světa, kdy začínala katastrofa evropské civilizace. Antropologové tehdy obrátili pozornost k Indiánům kmene Hopi v prériích jihozápadní části Severní Ameriky. Ti žili v podmínkách mnohem horších, než jaké jsou na Tormansu, a přece vytvořili zvláštní společnost, připomínající mnoha rysy naši, ovšem na nízké materiální úrovni. Vědci v době Rozděleného Světa v nich viděli příklad i naději. Svobodné postavení žen, kolektivní péče o děti a výchova k samostatné práci od nejranějšího věku vypěstovaly postupně u kmene Hopi vysokou inteligenci a psychickou sílu. K údivu vědců byly schopnosti dětí kmene Hopi po patnácti stoletích života v těžkých a krutých podmínkách vyšší než u nadaných bílých dětí.
Překvapoval jejich pozorovací talent i komplikované abstraktní myšlení. Přirozeně, že z nich vyrůstali lidé podobní dnešním Pozemšťanům. Byli vážní, soustředění, velmi aktivní, a také fyzicky dokonalejší než okolní národy.
Vzpomínám si na fotografii dívky, která byla podobná Čedi…“
