Obraz neznámého hvězdoletu narostl, vyplnil celou obrazovku a rozplynul se. V záběru zůstal jen srpovitý výběžek protáhlého trupu na pozadí propastné kosmické tmy. Z polokruhového otvoru vylétaly a řinuly se kupředu svítící značky, podobné osmičkám. Střídaly horizontální a vertikální polohu, chvíli v oddělených skupinách, hned nato zas v souvislém řetězci. Vidění netrvalo déle než minutu a přeneslo se do vnitřních prostor korábu. Tři roviny se tu protínaly pod různými úhly, ale cizí architektura se dala v perspektivní zkratce jen těžko určit.
Pozornost diváků upoutalo šest nehybných postav, pohroužených do hlubokých křesel před sešikmenou trojúhelníkovou stěnou, zářící jako černé zrcadlo. Matné, stříbřitě fialové světlo přebíhalo vlnovitě po nakloněných rovinách stropu. Místnost se chvílemi nořila do šerého přísvitu, chvílemi zase bez jakýchkoli přechodů a stínů zaplála oslepujícím ohněm. Pulsující osvětlení bránilo rozeznat podrobnosti.
Všech šest postav sedělo bez jediného hnutí v lidských pozicích. Obleky v podobě temných plášťů končily zašpičatělými kapucemi, jež zakrývaly tváře tajemných bytostí.
Pozemšťané nemohli odhadnout rozměry lodi. Zjev na obrazovce ani vzdáleně nepřipomínal některou ze známých kosmických zkušeností Velikého Okruhu.
Občasné světelné záblesky, strnulé tmavé postavy, podivně lomené a zakřivené rozpěry na trupu kosmického tělesa, to všechno působilo stísňujícím dojmem. Z hlubin vesmíru se řítila nepochopitelná síla. Koráb se zřejmě blížil.
Vibrující sténání vytrvale narůstalo a připomínalo zvuk obráběného kovu. Naříkavý tón se chvílemi ztišoval, ale s každým novým zábleskem světla zavyl znovu plnou silou a vyvolával v člověku záchvěvy nevysvětlitelného odporu.
Olla Dez se celá třásla, a přece by nemohla slovy objasnit, co pociťovala v oněch okamžicích. Utlumila zvuk a zapojila vysílač Temného Plamene. Za několik vteřin přístroje určily cíl a zaměřily k němu paprsek, opakující v pravidelných intervalech výzvu Velikého Okruhu.
V přenosu cizího hvězdoletu se nic nezměnilo. Stejně jako předtím zářily a pohasínaly stříbřité záblesky, ve stejně strnulých pozicích seděly i nadále ponuré postavy v neproniknutelných kápích.
Olla zesilovala zvuk na stejné vlně, na jaké vysílal záhadný hvězdolet. Sloupec modrého ohně na stupnici vystoupil až k hranici. Olla Dez pootevřela zvukový kanál, ale okamžitě ho ztišila na minimum, protože naříkavý tón se nedal poslouchat.
Temný Plamen opakoval výzvy v nejrůznějších kódech.
Sténající tón zvolna slábl. Bylo zřejmé, že se cizí hvězdolet vzdaluje, aniž sebeméně zareagoval na vyslané signály. Ještě nějakou dobu byly na obrazovce vidět jeho obrysy se čtyřmi žebry ale nakonec i ty splynuly s černí kosmického prostoru.
Indexy hlavního lokátoru se vesele rozezvučely šňůrkou číslic.
Kurs 336 —11 podél severního okraje Galaxie, stupeň čtvrtý, rychlost 0,88,“ hlásil Div Simbel.
„Letí napříč Galaxií, přibližně od Vlasů Bereničiných, nad úrovní hlavních shluků,“ řekl Grif Rift.
„Je divné, že se pohybuje v obyčejném prostoru. Jeho rychlost není velká. Na přelet Galaxie bude potřebovat víc než sto tisíc pozemských let,“ ozval se hlasitě z vládcova paláce Vir Norin.
Bylo to tak nečekané, že Čojo Čagas i přítomní hodnostáři se prudce otočili směrem, kde Vir seděl.
Ale jsou ti v korábu vůbec živí?“ vyřkla Menta Kor otázku, která tížila všechny astronauty.
„Hvězdolet poletí takhle věčně?“ obrátil se Čojo Čagas tázavě k Fai Rodis. Odpověděla za ni Menta Kor:
Dokud se nevyčerpá zásoba energie pro automaty řídící kurs je hvězdolet nezranitelný. Ale i pak v řídké zóně čtvrtého stupně je mizivě malá pravděpodobnost, že by narazil na nějaký shluk hmoty. A tak může proletět celou Galaxií a řítit se dál ještě nejeden milión let.“
„Milión let“ opakoval pomalu Čojo Čagas. Pak se ale nasupeně zarazil. „Je snad na Zemi dovoleno, aby člověk odpovídal, když není tázán?“ řekl stroze s pohledem upřeným na Rodis. „A ke všemu v přítomnosti starších?
„Je to dovoleno,“ odpověděla Fai. „Při společné rozmluvě několika lidí odpovídá ten, kdo je pohotovější. Stáří tu nehraje roli.“
„A postavení také nerozhoduje?“
„Při projednávání problému ani v nejmenším.“
„Anarchisti,“ zabručel Čojo Čagas a zvedl se.
Na Fain pokyn Olla Dez vypnula spojení. Projektory devítinožek přerušily svůj tichý šum.
Palácový sál s pestrými drapériemi nabyl znovu svou obvyklou podobu, jako by nikdy neexistoval pochmurný přízrak hvězdoletu, který se mihl kolem planety a vysílal do kosmického prostoru nepochopitelný naříkavý tón.
Setkání s mezihvězdným poutníkem Pozemšťany otřáslo.
Ve světelných záblescích, zmítajících se mezi ostře zkříženými plochami prázdné kosmické kabiny, bylo cosi beznadějného, infernálního.
Tíseň zřejmě nepřepadla jenom astronauty. I Čojo Čagas nezvykle unaveným krokem zamířil beze slova ke svým pokojům. Dva „fialoví“ se neslyšně hnuli za ním a přezíravě pohlédli na hrstku vládcových důvěrníků, postávajících opodál.
