Inženýra zachvátil pocit zvláštního odcizení. Jako by se to všechno odehrávalo s někým jiným a on sám byl jenom nezúčastněným svědkem rozmluvy mezi obyvateli různých světů.
Fai se skrčila na pohovce a rukama objala holá kolena.
Pohlížela teď na tormanského inženýra jinýma očima.
Chápala už, kde se vzaly hluboké vrásky, které mu rozbrázdily čelo, proč se navždy nachmuřilo obočí nad jeho jasnýma, pozornýma očima myslitele, proč se mu od chřípí daleko do tváří vryla ostrá rýha, postupující kolem plných úst s věčně sevřenými rty, a proč jeho bradka i knír prokvetly předčasnými šedinami.
Po svém zvyku položila Fai prsty na inženýrovu ruku, aby jí tělesný dotyk pomohl hlouběji pochopit člověka, tak vzdáleného svými zvyky, a přece tolik blízkého společnými tužbami.
Tael se díval zamyšleně a smutně. Nejednou zažitý pocit, jako by za Fainými zády zely kosmické propasti, zachvátil ho znovu a Tormanťan se zachvěl.
Rodis při tlačila silněji na jeho ruku a zeptala se tiše:
„Taele, buďte ke mně upřímný. Čím vám vyhrožují, co čeká vás a zřejmě i každého obyvatele Jan-Jachu?“
„Záleží na provinění. Jestliže poruším povinnost donášet, čeká mě vyhnanství. Budu muset odjet někam do vzdáleného města, protože zde pro mě nebude práce.“
„A co když odhalí, že jste se s námi stýkal, abyste mohl předávat svým přátelům naše informace?“
„Obviní mě ze zrady proti státu. Zatknou mě, budou mě vyslýchat a mučit, abych prozradil spoluviníky. Ty potom budou právě tak mučit, oni prozradí ostatní, a ještě i několik set nevinných, jen aby se zbavili nesnesitelného týrání.
Pak všechny zlikvidují.“
Fai se zachvěla, i když to všechno už znala. Ale tady se před ní neodvíjela historie, nebyly to zážitky pravěkých obyvatel Země z doby před tisíciletími. Z tváře inženýra Taela na ni zíral mírně a smutně sám život Tormansu. V jeho klidu bylo víc tragédie než v zoufalém křiku. A pokoj, odstíněný tiše bzučící devítinožkou, připadal Rodis jako útlá pramička v nepřátelském oceánu, jehož břehy jsou ze všech stran stejně vzdálené a nedostižné.
„Já se jich nebojím,“ řekl Tael. „Ne proto, že bych si byl jist svou silou. Obstát nemůže nikdo. Co se vypráví v legendách o lidech, kteří nepodlehli, je buď lež, nebo to svědčí o nedostatečném umění hrdlořezů. Existují opravdoví hrdinové, ale když je mučení dostatečně dlouhé a kruté, i oni se zlomí a stanou se z nich ubitá, polomrtvá zvířata, vyplňující v polovědomí příkazy svých trýznitelů.“
„Na co tedy spoléháte?“
„Na svou slabost. Nejdřív mučí člověka fyzicky. Druhý stupeň je psychické zlomení osobnosti. Já zahynu při prvním stupni a nic ze mne nedostanou!“
Fai si povzdechla a napřímila se. Tormanťan nedokázal odpoutat zrak od jejích vysoko vztyčených ňader. Podle morálky Jan-Jachu to bylo nepřípustné a necudné. Ale žena ze Země přijala inženýrův pohled jako přirozený hlas mužovy touhy.
Rodis prohrábla rukou jeho vlasy.
„Poslyšte, Taeli! Informujte je dál, víte, že nemáme žádné tajnosti. Vezmeme vás na Temný Plamen, vyléčíme, dáme vám tělesnou zdatnost a psychický výcvik. Naučíte se ovládat vlastní tělo, city, a podřizovat si lidi, když to bude vyžadovat vaše práce. Vrátíte se sem jako úplně jiný člověk. Stačí k tomu všeho všudy dva tři měsíce!“
Tormanťan vstal z pohovky a rozhodně potřásl hlavou.
„Ne, Rodis,“ pronesl pozemské jméno melodicky a něžně, jako by je ani nevyslovil řezavým tormanťanským jazykem, „nemohu se stát ideálně zdravým uprostřed nemocných lidi své planety. Nemohu proto, že vím, co času i sil bych vyplýtval, abych se udržel na dosažené úrovni. A nestačily by mi pak na věci důležité, v nichž vidím svou povinnost. V našem světě je málo dobra a lásky, málo lidí, kteří své nadání nevěnují hloupostem nebo honbě za mocí, kariérou či materiálními výhodami. Narodil jsem se slabý, ale s láskou k lidem, a nesmím opustit svou cestu. Děkuji vám, Rodis!“
Fai chvíli mlčela, zkoumavě si inženýra prohlížela, pak se její zářící oči ukryly za spuštěnými brvami.
„Dobře, Taele! Vaše pohnutky jsou krásné. Jste ve skutečnosti silný člověk. Ale přijměte ode mne alespoň jeden dar. Zbaví vás obav z mučení a postaví mimo dosah trýznitelů.
V případě potřeby ho můžete předat i dalším…“
Znovu pohlédla na inženýra. Pochopí?
„Ano, hádáte správně. Naučím vás v kterýkoli okamžik umřít z vlastní vůle. A nepotřebujete k tomu nic jiného než vnitřní sílu organismu. Odjakživa všichni tyrani nejvíce nenáviděli lidi, kteří dobrovolnou smrtí unikli z jejich moci.
Určete si dobu,“ řekla Fai rozhodně. „Při vaší psychické netrénovanosti budete musit absolvovat několik přípravných lekcí.“
„Tolik času!“
„Abyste to zvládl, potřebujete zkušeného učitele. Musíte vědět, jak zastavit srdce, kdykoli si budete přát. Když normální obyvatel Jan-Jachu začne brzdit činnost svého srdce, mozek ho okamžitě popožene, protože potřebuje v každé vteřině kyslík a výživu. Proto je třeba také uspat mozek, ale pak člověk ztrácí sebekontrolu a ,lekce’ skončí smrtí. Mým úkolem bude naučit vás, abyste neztratil sebekontrolu až do posledního kroku ze života.“
